Přesně jak jsem předpokládal. Premiér Nečas neodkýval jako poslušný oslík plán dua Merkozy a hned mu je spíláno.

"Je to velká chyba, která ještě více znevěrohodní Českou republiku v EU a ve svém důsledku povede naši zemi do izolace. Hlavní otázka byla, zda Česká republika zůstane v hlavním integračním proudu, a tímto rozhodnutím se dostáváme na periferii," říká socialista Hamáček.

"Tím znemožníme Českou republiku, je to proti státnímu zájmu a poškodí nás to. Je to nemožný postup. Zůstáváme osamoceni," téměř pláče ministr zahraničí. Je na místě si položit otázku, proč bychom měli nutně odkývat všechno, co si Brusel, potažmo Merkozy vymyslí.

Pakt o rozpočtové kázni, jak je tato smlouva pojmenovaná, má signatáře zavázat k tomu, že jejich strukturální rozpočet bude vyrovnaný, maximálně se schodkem 0,5% HDP. Při nedodržení následují finanční sankce a německá kancléřka dokonce plánuje vznik jakéhosi supervizora, který by byl pověřen dohledem nad danou zemí.

Nevím, jak vám, ale mně to evokuje post říšského protektora. Daná země bude mít dál svou vládu, svůj parlament, své zákony, ale všechno bude schvalovat právě onen Bruselem dosazený komisař, který bude rozhodnutí vlády a parlamentu měnit podle svého.

Je vcelku výsměchem, že tento pakt podepsalo i v krachu stojící Řecko. Obří finanční injekce nepomohly a země se zadlužuje stále víc. Jak chce Řecko dosáhnout vyrovnaného rozpočtu? Obecně mám za to, že tato smlouva je jen cárem papíru, který stejně nikdo nebude dodržovat a je jen snahou odvrátit neodvratitelný konec společné měny a získat další čas při doufání v zázrak.

Země, která je v potížích, se může závazkem paktu o rozpočtové kázni dostat do problémů ještě větších. Dojde k utlumení růstu a krize se povleče mnohem déle, možná i nabyde trvalejšího rázu. Portugalsko, Španělsko a Itálie jsou na hranici pádu a jakmile Španělsko nebo Itálie padne, už nebude síly na jejich záchranu.

Co ale pakt vlastně nabízí? De facto nic nového. Rozpočtová pravidla má EU už dávno, ale nedodržuje je. V tomto paktu navíc došlo k vypuštění 60% hranice povoleného zadlužení, protože to například Francie nebo Itálie nesplňují. Například sousední Slovensko se dostalo zárukou za řecké dluhy právě přes tuto 60% hranici.

Pro státy mimo eurozónu jde o dodržování pravidel včetně dohledu Bruselu a přenesení pravomoci v oblasti státních rozpočtů tamtéž. Zároveň s tím bude tlak na to, aby se země platící vlastní měnou podílely na záchraně předluženého Řecka, případně dalších států.

Na oplátku pak tyto státy dostanou možnost být jednou ročně pozvány na summit, který se bude zabývat otázkou eura, a to tehdy, když to země platící eurem uznají za vhodné. Státy eurozóny se pak mají scházet minimálně dvakrát ročně. Jinými slovy, za to, že podepíšeme kapitulaci a přeneseme pravomoci do Bruselu, budou naši zástupci jednou ročně pozváni na raut.

Nechápu snahu některých politiků o to, abychom byli neustále v hlavním proudu. Jde o znak stádovitosti a bezmezné poslušnosti vůči bruselské vrchnosti. Sama EU si na toto zvykla tak, že jinou odpověď než ano neuznává. Od doby, kdy náš stát podal přihlášku, se situace radikálně změnila.

Místo spolupracujících suverénních států zde máme spolek klusající podle francouzskoněmecké píšťalky, přičemž není povoleno vybočit z řady, natož promluvit. Proč má náš státní rozpočet schvalovat nikým nevolený bruselský byrokrat? Jak může od svého stolu vědět, co ta která země, region, kraj nebo dokonce obec potřebuje?

Někdy mám pocit, že kdyby se Merkelová se Sarkozym usnesli, že si půjdou skočit z letadla bez padáku, ostatní členské státy se přetrhnou, aby mohly skočit s nimi. Samotná myšlenka na "uzákoněný" vyrovnaný rozpočet není špatná a měly by to být prioritou každé vlády. Ale způsob, jakým je poslušnost vyžadována, a ještě více způsob provedení jsou nepřijatelné.

Převzato z Polanecky.blog.idnes.cz se souhlasem autora