Diskuse o tom, zda postavit v Česku americký radar, se zatím odehrává výhradně na poli vojenském a bezpečnostním. Polemiky se vedou o tom, zda rakety, které mají být pomocí amerického radaru v Brdech sestřelovány, vůbec existují, a jestli vůbec někdy existovat budou. Zda i v tom případě poletí zrovna přes Brdy, nebo jak to vlastně s těmi teroristy bude. Svou váhu ve veřejném mínění mají také názory, že jde o záměr namířený proti oprávněným bezpečnostním požadavkům Ruska, a pochybnosti, zda je americká protiraketová obrana ve střední Evropě opravdu v zájmu celé NATO. Slyšíme otevřené hrozby ruských generálů a vnímáme i poněkud skrytější nátlak německých a naposledy rakouských diplomatů. Cílem obou stran je odradit nás od dohody s USA.

Kupodivu nikoho nezajímají obecné zahraničněpolitické souvislosti budování amerických základen v Polsku a v ČR. O politiku a vliv v regionu přitom jde především.

Není žádné tajemství, že od začátku irácké války silně ochladly vztahy mezi západní Evropou a Spojenými státy. Veřejnost v evropských zemích je poměrně silně protiamericky naladěna a politici to vnímají velmi citlivě a podle všeho to i vítají. Zejména Německo hledá z nejrůznějších vnitropolitických a ekonomických důvodů cestičky do Ruska.

Vztahy s východní mocností jsou v centru pozornosti vedoucích zemí EU. A ty o své východní politice nehodlají s nikým dalším diskutovat, jak předvedl Gerhard Schröder při uzavření dohody o výstavbě podmořského plynovodu s kremelským Gazpromem. Naposledy se objevily průzkumy zveřejněné deníkem International Herald Tribune, z nichž vyplývá, že velká část Evropanů si myslí, že za dalších padesát let bude součástí EU nejen Turecko, ale i Rusko. Rovněž není tajemství, že Putin této situace celkem zručně využívá.

A je to zejména Polsko, které vzhledem k historickým souvislostem hledí na takové sbližování s nedůvěrou. Vztahy s Ruskem jsou chladné dávno a množství nedorozumění s Němci nebude nejspíše jen tak náhodné. Náš velký severní soused by také rád hrál v Evropské unii na housle o velikosti odpovídající rozměrům země a počtu jeho obyvatel. Není tedy divu, že se pokouší převzít alespoň zčásti roli hlavního spojence USA v Evropě, kterou dosud hrálo Německo. Začal s tím svou významnou účastí v iráckém tažení a nyní jen pokračuje.

Nelze přitom pochybovat, že Česko má v těchto otázkách s Polskem nejen společnou minulost, ale i společné současné zájmy. A vybudování americké základny na našem území a těsnější spojenectví s USA bezpochyby posiluje naši zahraniční politiku. To se týká nejen toho, že si můžeme snáze zacpávat uši před dobrými radami ze zahraničí, jak třeba privatizovat ČEZ či rozhodovat se svobodněji, zda postavíme elektrárny na ruský plyn, nebo prolomíme limity a budeme využívat české hnědé uhlí. Ovlivňuje to také šanci na silnější pozici v novém evropském institucionálním uspořádání, o něž celkem logicky nejvíce usilují Němci, protože to jejich vliv na spojenou Evropu citelně zvyšuje. Není asi překvapením, že postkomunističtí Středoevropané mají na vývoj Evropy odlišný názor a chtějí být bráni jako rovnoprávný partner při diskusích o budoucnosti. A tak budou muset poslouchat v případě podobných pokusů o posílení své zahraničněpolitické váhy hlasitý křik z Ruska a tichou, ale stejně důraznou kritiku z Německa. Tahle kritika však rozhodně nemusí znamenat, že česká vláda jde špatnou cestou a do nějaké mezinárodní izolace.

MfD, 28.3.2007

autor je komentátor MF Dnes