"Omlouvám se, tento týden vůbec nebudu ve Štrasburku z důvodů vrcholících jednání o evropské smlouvě," napsal kolegům europoslanec Zahradil. Uklidnilo mne to. Konečně bude české zájmy v cizině někdo zastupovat.

Premiér Topolánek uvádí, že se česká pozice k ústavě stala součástí konečného návrhu. Samé podstatné věci: už nikdy neuvidíte 12 hvězdiček a neuslyšíte Ódu na radost. Kancléřka Merkelová sdělila, že jde o obnovení institucionální reformy Unie. Evropa má pana Evropu Solanu a paní Evropu Ferrer-Waldnerovou a k tomu dva štáby analytiků a diplomatů. Institucionální reforma, vytvoření jednoho evropského ministra zahraničních věcí, by samozřejmě dodala Evropě váhu a hlavně by ubyly desítky, ne-li stovky úředníků. Česko si v této oblasti reformu nepřeje, budeme nadále mít sekretariát Rady a Komise, zdvojující totéž. Hlavně, že to neponese název ministra zahraničních věcí.

Nesoulad oznámila Merkelová ve vážení hlasů v Radě. Poláci trvají na novém návrhu tzv. jagelonském přepočtu. Česká vláda je flexibilní. Měsíce natvrdo, jasně opakovala, že nedopustí žádnou změnu hlasů, která by snížila českou váhu. Nyní jsme ochotni jagelonský princip podpořit, i když Česku váhu ubere. Proč? Neumím si to vysvětlit jinak, než že jagelonský princip Německu nepřidá. Co za tou jasnou podporou Polska proti Německu stojí? ČEZ? Ne. Bude se o tom jednat dál, necháme se překvapit.

Dokument se nebude jmenovat Smlouva zakládající ústavu. Zaplať pánbůh za ty dary. Budoucí společná Evropa, dobrá pro byznys, s jednotným patentem, jednotnými energetickými tarify, s jedním pasem a postupně slučovanými právními systémy, společná v boji proti falešné migraci, teroristickým vyděračům i energetickému racketeeringu si totiž zaslouží opravdovou ústavu, a ne děravou smlouvu, která vlastně ani není posunem poslední Smlouvy z Nice.

Co je ale opravdovou podstatou české pozice? Dvojí flexibilita. Posun pravomocí nejen zdola nahoru, ale také seshora dolů. Dosud v Unii platí jasné pravidlo: vše se řeší na nejnižší úrovni, na místní, regionální, národní. Teprve to, co na nižší úrovni nelze řešit, se dohodou přesouvá na úroveň vyšší. Přesun některých pravomocí státu Česká republika na úroveň EU se neodehrál z donucení, tím, že by nám někdo něco sebral. Odehrál se z naší vůle podpisem Evropské smlouvy. Ted´ ze svého podpisu couváme. Jistě z vážných důvodů chceme část pravomocí zpět. Proč?

Protože na nižší národní úrovni jsme perfektní manažeři, kteří velmi dobře ovládají projektové řízení a přípravu, dokážeme jasně a s přehledem naplánovat rozvojový program naší země do roku 2013, umíme jasně stanovit transparentní finanční potřeby, nastavit spolufinancování, určit rozpočtové rámce a pravidla pro přípravu a realizaci projektů.

Jenom jedno nedokážeme: vyjednat svůj Národní referenční rámec, naši představu o vlastním rozvoji a jeho kritériích a cílech. Minulý týden v Bruselu havarovala zásadní jednání o podstatných podmínkách nastavení čerpání evropských fondů pro ČR do roku 2013. Nedokázali jsme stanovit vyjednávací taktiku a strategii. Nedokázali jsme svůj rozvojový rámec obhájit v jednání s eurokraty, byť je vede chytrá slovenská právnička Maternová, která navíc do Evropy přišla se zkušeností ze Spojených států. Komise natolik nepochopila, co je cílem Národního referenčního rámce pro ČR, že si vyhradila tři měsíce času, než se k jednáním vrátí. To, že se desítkám českých obcí, podnikatelů a organizací zpozdí evropské peníze nejen o tři měsíce, ale spíše o rok, je velmi hořké. To ale není nejhorší. Jde hlavně o zpoždění v nastavení základních podmínek národního referenčního rámce pro čerpání fondů. Teď nikdo nemůže nic seriózně z evropských peněz projektovat a připravovat, protože nikdo nezná kritéria.

Konečně chápu, proč chceme tu dvojí flexibilitu dejte nám vše zpět, my si to tady uplácáme, jak chceme. Proto je klíčovým bodem české pozice dvojí flexibilita, nebo zničení principu subsidiarity. Přestože soudím, že dojednat strukturální fondy je důležitější, než dojednat (ne)ústavu, jsem ráda za Zahradila. Dokáže totiž tu ústavu dojednat. Obávám se ale, že zastavení jednání o národním referenčním rámci českým podnikatelům, obcím a regionům nikdo nevynahradí. Ani Jan Zahradil.

Autorka je europoslankyně