Zatímco se celá Evropa táže, zda Česká republika bude, stejně jako všechny ostatní země EU, pokračovat v ratifikaci Lisabonské smlouvy, z Prahy se partnerům dostává jen nejasného mlžení a škodolibých úsměvů představitelů největší vládní strany. A velkého oddechnutí - ještěže se Irové rozhodli smlouvu odmítnout! Konečně se nám otevírá cesta ke svobodnější, na míru šité vícerychlostní unii, ve které si budeme moci vybírat, co chceme a co ne! Konec federálního projektu, hlásá prezident Klaus a jeho věrní.

Při pohledu na možnosti dalšího směřování EU však mrazí. Některé alternativy k silnější, demokratičtější a lépe fungující Evropské unii, ke které Lisabonská smlouva nabízí nástroje, jsou pro Českou republiku nevýhodné. Jiné jsou pro nás vysloveně nebezpečné. Tzv. vícerychlostní unie, skloňovaná především Janem Zahradilem, je pak asi tou nejhorší variantou, kterou si lze z pohledu středoevropské země představit.

S myšlenkou, že by některé státy mohly být integrovány hlouběji než jiné, si političtí představitelé „staré“ Evropy pohrávají již několik let. České ideologické odmítání eura, jakož i neschopnost vlády komunikovat s partnery o krocích, které jsou jinak legitimní a vysvětlitelné (ať už jde o americký radar či víza), tyto úvahy vytrvale podporuje a irské referendum je nyní u lucemburského premiéra, předsedy Evropského parlamentu či italského prezidenta nechalo propuknout naplno. Co však znamenají volání po volnějším svazku s „jádrem“?

Pro státy, které mají s evropskou integrací zkušenosti a chápou, že je EU může jen posílit, znamená vícerychlostní unie možnost jak moci postupovat rychleji bez partnerů, kteří společný postup úmyslně nebo nechtěně blokují či zpomalují.

Pro Českou republiku však vícerychlostní Evropa neznamená nic menšího než omezení reálné možnosti prosadit něco z našich skutečných národních zájmů. I člověku chápajícímu Evropskou unii chladně pragmaticky jako nástroj k prosazování svého vlivu přeci musí být jasné, že partnerovi, který není schopen říci, co chce, je nečitelný a tedy svou nevyzpytatelností nebezpečný pro celek, na pomoc v nouzi nikdo nepřispěchá. Proč se zítra obtěžovat jednat s někým, kdo se dnes nechce podílet na řešení společného problému, když je jednodušší, například, domluvit se s Ruskem nad jeho hlavou?

Vícerychlostní unie znamená konec evropské solidarity, která je pro nás největším přínosem z členství v unii, nesrovnatelným s jakýmkoli penězovodem „z Bruselu“.

Vícerychlostní unie odvrátí pozornost partnerů od našich životně důležitých zájmů, protože partnery nebudeme vídat na všech fórech.

Vícerychlostní unie znamená geostrategickou prohru na generace dopředu. Důsledky novodobého "o nás bez nás" nechť si každý domyslí.

Musíme-li dnes něčemu ze všech sil zabránit, pak je to právě vývoj, který by vedl k vícerychlostní unii. Prvním krokem k jejímu odvrácení by mělo být jednoznačné oznámení vládních stran, že podporují neodkladnou ratifikaci Lisabonské smlouvy. Našim partnerům, kteří na jasnou odpověď čekají, bychom tak dokázali, že s nimi chceme hrát na jednom hřišti. Tedy na hřišti podle smlouvy, kterou naše vláda v Lisabonu podepsala. Nepochybně v dobré víře, že je zcela v souladu s českým ústavním pořádkem, a že s ní bez výhrady souhlasí (o žádné výjimky jsme, na rozdíl od jiných zemí, nežádali).

Rozhodným tahem na ratifikaci bychom se také zbavili morálně nepříjemného pocitu, že se zbaběle schováváme za rozhodnutí Irů, jen proto, že část ODS nechce vzít na svá bedra odpovědnost za rozhodnutí „potopit“ smlouvu, na které se shodli zástupci 27 států (včetně Jana Zahradila). Nemuseli bychom se stydět podívat se na sebe do zrcadla, před které nyní tlačíme irského premiéra. A konečně, ratifikací a odmítnutím vícerychlostní unie bychom se také dobrovolně nevzdali "plnohodnotného členství", které představitelé ODS tak často skloňují. Plnohodnotné členství nám nikdo neupírá a upřít nemůže - chceme si jej však, v neprospěch země, upřít sami?

Autor je místopředsedou a programovým ředitelem Evropských hodnot o.s.