Mnoho Evropanů, včetně občanů této země, se zaujetím sleduje vývoj situace v severní Africe. Někteří lidé, včetně většiny evropských politiků, mají dobrý pocit z toho, že jsou v těchto zemích ze svých mocenských piedestalů postupně svrhováni diktátoři, kteří často totalitně a bezohledně vládli i několik desítek let. Očekávají totiž demokratizaci jejich politického systému a předpokládají, že s těmito státy bude možné navázat vztahy na vyšší než současné úrovni. Tato představa je však naprosto naivní.

Žádná politická změna nedokáže nakrmit milióny nevzdělaných či málo vzdělaných obyvatel, kteří jsou již dnes do značné míry závislí na finanční a ekonomické pomoci vyspělých kapitalistických zemí, zejména USA. Ani za peníze, i kdyby je měli, si nebudou moci nakoupit potraviny, jejichž produkci s vysokou pravděpodobností letos postihne obrovská neúroda a místo kterých na stále větších plochách polí naprosto nesmyslně pěstujeme „energetické plodiny“.

Milióny, možná desítky miliónů těchto lidí ohrožených hladomorem se vydají směrem k vytouženému ráji – tedy k nám, do Evropy. Jestli chceme přežít, musíme se na tuto situaci rychle začít připravovat. Ne tím, že jim jako naprostí debilové začneme posílat další a další peníze a budeme je zvát na svá výsostná území. Poskytnuté finanční prostředky by jen dále podpořily jejich populační explozi. Politicky, nábožensky a kulturně nepřizpůsobiví příslušníci výše uvedených zemí infiltrovaní do Evropy by její budoucnost dále a stále silněji ohrožovali.

Jako příslušníci svébytných evropských národů a států už musíme definitivně opustit pozici multikulturalismu, pseudokorektnosti a sebeobviňování. Za současný stav a budoucnost obyvatel těchto zemí neneseme žádnou odpovědnost a nejsme povinni je na své náklady zachraňovat. Stejně by se tato pomoc nakonec obrátila proti nám.

Jedinou šancí Evropy je okamžitě začít budovat „Velkou evropskou zeď", byť v nějaké moderní, spíše organizační podobě. Jakousi společnou evropskou obrannou linii - a vojensky ji obsadit. A střílet, když to bude nutné. Ekonomické emigranty z Afriky sem prostě nesmíme pustit, i když se nakonec mezi sebou vyvraždí nebo umřou hlady. Když to uděláme, umřeme hlady (nebo i jinak) nakonec my, Evropané.

Jedinou šancí severoafrických Arabů je dosažení zásadních změn v populačním vývoji a úsilí o masové vzdělávání mládeže. S tím jim můžeme, a určitě jsme i povinni, pomoci. Ale na jejich území, ne zde.

Jakékoli formy finanční a potravinové pomoci vyspělých zemí Africe se ukázaly jako kontraproduktivní. Kdyby dárci tyto prostředky věnovali pouze na školství a celou soustavu podpor vzdělanosti Afričanů, už mohlo být na tom kontinentu podstatně lépe. V relativně blízké budoucnosti budou muset milióny Afričanů zemřít, aby jich desetimilióny mohly později relativně šťastně žít. Musíme si uvědomit, že pokud nezemřou oni, zemřeme my. Třetí cesta zde neexistuje. Proto začněme okamžitě společně budovat „Velkou evropskou zeď“. Pokud ji nevytvoříme, rozlučme se s naší relativní prosperitou i svobodou našich dětí. Později už ji totiž za žádných okolností nebudeme schopni uhájit.