Schengen je logo Evropy bez hranic, která se nám otevře právě za rok. Ale pozor. Zdaleka to není jen mediální slogan, úhelný bod složitých jednání, luxus zapomenout na kontroly pro ty, kdo jsou uvnitř. Je to především odpovědnost pro ty, kteří se nacházejí na okraji Schengenu. To je mimo jiné jádro debaty o možnosti dvou různých cest pro Česko a Slovensko.

Hlavní problém by nespočíval v potížích českých houbařů v přeshraničním lese někde v Beskydech.

Pro české i slovenské houbaře by se ta praxe nějak zaonačila.

Vždyť je známe a znali by je i tamní hraničáři. Hlavní problém by spočíval v tom, že střežená východní hranice společenství by se protáhla ze sta slovensko-ukrajinských kilometrů na tisíce. A jakákoli hrozba, kterou vpustíme do systému, má v otevřeném prostředí dosti volné pole působnosti.

S tím se setkala už nejstarší evropská integrace, římská říše. Na přelomu roku uplynulo právě 1600 let ode dne, kdy kmen Vandalů překročil Rýn a zamířil do samého jádra impéria.

Na přelomu let 406 a 407 to nebylo poprvé, kdy byl narušen limes romanus, opevněná hranice římské říše, navíc jeho předsunuté linie ležely až za Rýnem a bývaly pokoušeny nájezdníky. Poprvé se však Řím setkal s tak dalekosáhlými následky průniku a poprvé se ukázala nepřipravenost imperiální správy na boj uvnitř systému bez hranic a kontrol.

Vandalové patřili k východogermánským kmenům a na počátku letopočtu sídlili někde v povodí Odry a Visly. Byli tehdy západními sousedy našich předků dlících zhruba v dnešním Bělorusku. Ale o vzájemných vztazích žádné zprávy nemáme, tudíž můžeme říci, že se nic nedělo. Nic přelomového se nestalo ani za markomanských válek, když Vandalové byli už v povodí Tisy, Řím se cítil ohrožen Germány z území dnešního Slovenska a vojáci císaře Marka Aurelia se dostali až do Trenčína, kde zanechali svůj známý nápis.

Nic se nedělo ani ve 4. století, kdy se Vandalové přesunuli do Panonie a císař Konstantin jim tam přidělil půdu. Jakési privilegované partnerství s Římem, řekli bychom dnes s odkazem na evropskou opatrnost vůči Turecku. Jenže v roce 375 se dávají do pohybu Hunové, začíná stěhování národů, v roce 395 se slábnoucí impérium rozděluje na východní a západní říši - a ta druhá pod vlivem germánských útoků brzy poté stahuje armádu z rýnské hranice.

Prošli jako nůž máslem Koncem roku 406 tedy vypadá situace asi takto. Za hranici impéria odpovídají Frankové coby celkem čerství spojenci Říma (unijní nováčci, dalo by se říci dnešním výrazivem), část Vandalů bojuje v římských službách v provincii Raetie, dnešním Bavorsku, proti Hunům, ale jejich hlavní voj táhne na západ proti Frankům. Porážejí je v bitvě na Rýně, během Silvestra 406 a Nového roku 407 překračují zamrzlý veletok, náhle mají před sebou celou Galii (Francii) i jádro říše, a přitom žádnou armádu ji bránící. To vše se odehrává nepříliš daleko od dnešního městečka Schengen, ležícím na rýnském přítoku Mosele.

Následné dění je rychlé, pro impérium až příliš rychlé. Vandalové projdou Galií jako nůž máslem. Ubrání se jim jen velká města s posádkami jako Tolosa (Toulouse), zatímco menší jsou bez milosti dobývána. Již v roce 409 Vandalové překračují Pyreneje a v Hispánii, po staletí klidné římské provincii, není už vůbec nikdo, kdo by se barbarům postavil. Castinovu výpravu, vyslanou z centra v roce 422, na hlavu porazí.

O tři roky později dobývají jižní pobřeží dnešního Španělska. Získávají tamní námořní flotilu a s její pomocí se dostanou na Baleáry, do dnešního Maroka, Alžírska a Tuniska. V Kartágu, centru provincie Africa, jim římský císař povoluje založit vlastní říši, ale ani to není konec. V roce 455 Vandalové dobývají a dva týdny „vandalizují“ samotný Řím. To už je ovšem jiná kapitola, mířící až k pádu impéria během pouhé jedné generace.

Vandalové dali před 1600 lety římské imperiální správě nedostatečnou z ochrany vnější hranice jinak otevřeného systému. Nicméně jejich pověst zůstává horší, než odpovídalo realitě, protože „vandalsky“ se tehdy choval kdekdo. Vandalové měli smůlu, že nevytvořili vlastní písemnictví, takže veškeré zprávy o nich pocházejí ze zdrojů jejich nepřátel.

Hledáme-li z toho mála, co po nich zbylo, něco hezkého, nabízí se název Andalusie. Ale to základní poselství si musíme uvědomovat v kontextu Schengenu. Není to ani poukázka zdarma na zájezdy do Andalusie, ani samoúčelný výmysl bruselských byrokratů, ale obrana před hrozbou zvenčí na bázi zdravého rozumu. To je důležitější cíl než bezproblémové houbaření v Beskydech.

LN, 2.1.2007

autor je redaktor Respektu