Narozeniny Evropy oslavil i Klaus. Hodný prezident. Couvání vpřed. Berlínské symboly a realita – z pondělních titulků i samotných článků se český čtenář o průběhu víkendového summitu Evropské unie v Berlíně dozvěděl zhruba tolik, že česká delegace utrpěla porážku, že svoje výhrady k evropské ústavě nechala doma a na summitu se pod vyčítavým pohledem německé kancléřky zařadila. Jestli to byla kapitulace, nebo ne, se ukáže, až bude končit německé předsednictví. Už teď je ale zřejmé, že Německo svoje předsednictví pojalo opravdu nezvykle – jako kombinaci manipulace a nátlaku.

Baf – a mlčení znamená souhlas

Nejdřív ale k samotné Berlínské deklaraci. Čtenáře vzruší asi tak jako instrukce k obsluhování pračky a možná ho bude svádět k závěru, že nemá cenu se takovou prkotinou zabývat. Jenže Merkelové se na konec textu podařilo vsunout závazek postavit unii do roku 2009 „na obnovený společný základ“, ze kterého se docela brzy může stát jakoby vymahatelný slib přijmout evropskou ústavu, respektive něco, co se velmi podobá jednou už odmítnutému textu.

Německá váha v unijních orgánech by po ústavě vzrostla, celá EU by se utužila a svým zevnějškem by více připomínala jednotný stát. Stávající české vládě se to nelíbí a nelíbí se to i několika dalším, které se tentokrát za reptající Čechy schovaly. Rýsoval se tedy normální střet zájmů. Spolková vláda se mu ale vyhnula: nechala sice premiéry členských států najmenovat své emisary pro konzultace, obvyklé dohadování nad formulacemi a výměnu návrhů ovšem různými způsoby brzdila, aby definitivní verzi pustila až den před začátkem berlínského summitu.

Že Angela Merkelová začátkem března svým kolegům premiérům včetně Mirka Topolánka při schůzce najednou bez varování přečetla pár odstavců z textu, bylo od ní sice hezké, ale vyrábět z ticha, které v některých případech mohlo znamenat spíš překvapení nebo nešikovnost, rovnou souhlas je od německé diplomacie trochu násilný výklad.

Berlín neprovozuje diplomacii s otevřeným hledím, ale zákulisní a nedůstojnou choreografii jako náhražku za politiku. Kromě českého euroskepticky naladěného prezidenta Merkelovou za „pletichářství“ kritizovala v Bundestagu i německá opozice, liberálové a vyhraněně proevropští Zelení. Druhý klíčový spor vede Berlín s Prahou kvůli plánovanému americkému radaru v Čechách. Německá zahraniční politika žádá, aby Češi (a Poláci) americké radary a rakety instalovali až poté, co je odsouhlasí celé NATO, případně – v ještě náročnější verzi – Evropská unie. Náměstek americké ministryně zahraničí Daniel Fried před dvěma týdny řekl, že Washington se snažil vést v alianci o protiraketovém deštníku diskusi, než narazil na odpor „právě těch států, jejichž politici říkají, že bychom se měli víc zapojit v NATO“.

Pokud jde o Evropskou unii, její styky se Severoatlantickou aliancí jsou na bodu mrazu od přijetí řeckého Kypru. Jeho vládu neuznává Turecko, a blokuje proto výměnu citlivých bezpečnostních informací. Než se v této situaci dožadovat konsenzu uvnitř Evropské unie a NATO, bylo by asi od německé vlády upřímnější na rovinu přiznat, že se jí nelíbí, aby se Praha a Varšava díky přímým dohodám s Amerikou stavěly na vlastní nohy a zdržovaly tak porod vysněné evropské bezpečnostní politiky. (Kancléřka těsně před berlínským summitem naléhavě apelovala na ustavení „evropské armády“.)

Spor Německa s oběma jeho východními sousedy o americký radar a spor ve stejném složení o evropskou ústavu jsou spojené nádoby. Samo Německo se příliš neomezuje: nedávno se bez ohledu na protesty Polska a pobaltských republik dohodlo s Ruskem na společném plynovodu po dně Baltického moře. Polákům a Čechům chce ale výkon jejich práva přijímat bilaterální dohody komplikovat skrze Evropskou unii, v níž se současně domáhá většího vlivu.

Jsme největší

Celou dobu po revoluci v devětaosmdesátém roce se česká diskuse o současném Německu vyčerpává v zastydlém vyvracení ještě zastydlejší představy, že v Němcích dál dřímají geny Adolfa Hitlera a jeho expanzivní choutky. To je přirozeně nesmysl. Berlín dnes ale svým chováním vyvolává podezření, že se vrací k bismarckovskému modelu, tedy k přesvědčení, že mu náleží největší místo na evropském slunci prostě proto, že je největší. Dobře je to vidět na stylu, jakým spolková vláda pojala předsednictví Evropské unie a jakým válcuje cestu společné ústavě.

LN, 28.3.2007

Autor je novinář