Ten stát Evropany dráždí. Nazývá se židovský, zatímco Evropě jsou odporné národní a náboženské rysy států i vlastní křesťanské kořeny. Cení si více lidských životů než lidských práv, zatímco Evropa zbožnila „humanrightismus“. Na obranu svých občanů podniká tvrdé vojenské akce, k jakým je Evropa neochotná i neschopná. Stát Izrael slouží jako zrcadlo. Když už Evropa - coby odškodnění za nacisty vedený holokaust -podpořila jeho vznik, promítá si do Izraele i po šedesáti letech své „rodičovské komplexy“.

Ať nastaví druhou tvář Evropa chce vidět Izrael takový, jak si ho sama představuje, coby jakési židovské Rychlé šípy, které nemají nepřátele, a musí-li už vzdorovat ohrožení, tedy pouze tak, že nikdo nevinný neutrpí škodu. Izrael je „světlo národům“, píše se už v Bibli. Jenže tímhle ideálním světlem nelze poměřovat nepoměřitelné situace.

Jak to, že Stát Izrael dosud nemá státní hranice, pro nás už překonanou samozřejmost? Jak to, že my máme svou unii, svou cestu z věčného krveprolévání, zatímco Izrael mír s Araby neuzavřel? Proč staví protiteroristickou bariéru, když my rozšiřujeme Schengen? V těchto věcech vidí Evropa spíše neochotu Izraele než jeho obranu proti hrozbě.

Evropa jen těžko chápe, že potíže, která zažívá s vlastními muslimskými menšinami, jsou ničím ve srovnání s pozicí sedmimilionového židovského státu obklíčeného stamiliony nepřátel - lidí, z nichž většina by si upřímně oddechla, kdyby Stát Izrael zmizel z mapy, a menšina, vedená íránským prezidentem Ahmadínežádem, to přímo vytrubuje do světa. Jak by se Rychlé šípy bránily teroristům, kteří provádějí sebevražedné atentáty, odpalují rakety a přitom se ukrývají mezi civilisty v Gaze? Na tuhle kvadraturu kruhu evropská norma neexistuje. Právě proto si levicově liberální elity dělají z Izraele hromosvod. Když teď muslimské státy žádaly bojkot knižního veletrhu v Turíně, kde je Izrael čestným hostem, západní intelektuálové - místo aby ty kverulanty poslali někam - tvrdili, že izraelští spisovatelé nereprezentují izraelskou vládu. Tu máš, čerte, kropáč. Spisovatele je třeba distancovat ne od toho či onoho zpackaného náletu na Gazu, ale od izraelské vlády jako takové. Ahmadínežád by to nevyjádřil lépe.

Intelektuálům se líbil Izrael v padesátých letech jako vývoz evropského rovnostářství na Blízký východ. Líbil se jim i o dekádu či dvě později, když Izrael jen tak tak odolal v existenčních válkách - takových, kdy porážka by znamenala jeho zánik. Přestal se jim ale líbit v okamžiku, kdy se Izrael začal chovat jako normální země, kdy už nebyl jen trvale nachystanou obětí, která má při útoku po křesťansku nastavit druhou tvář.

Evropa ráda bojuje proti stereotypům, hlavně proti antisemitismu, který tu vedl k holokaustu. Jenže šedesát let poté upadá Evropa do vlastních stereotypů vůči Izraeli. Jak vypadají v zrcadle izraelské skutečnosti?

Pravidla zoo pro džungli Evropské klišé zní, že největší hrozba pro Židy vyvěrá z národoveckého a náboženského tmářství, aktuálně z konzervativního Polska. Jenže co o něm loni napsal liberální Ha’arec? „Polsko dvojčat Kaczyńských je naším nejlepším přítelem v Evropě. Považuje Izrael za významného spojence, za strategickou výhodu, na mezinárodních fórech nás brání i za cenu konfrontace se svými kontinentálními partnery.“

Evropské klišé zní, že nejbezpečněji se Židé cítí v zemích, jež se už vypořádaly s antisemitismem, například v Británii či Francii. Jenže co napsal Ha’arec před třemi lety? „Reálné obavy se netýkají Německa, ale Francie, kterou protižidovské útoky tamních muslimů posunuly do role,skutečného‘ Německa.“ Izraelský historik Robert Wistrich zas varuje Británii před ztrátou křesťanských kořenů, což mění britské chápání samotné židovské přítomnosti na Blízkém východě: „Některé biblické poznámky pronesené lídry, jako byli lord Balfour a Lloyd George, by nyní budily odpor. Hovoříteli takto dnes, jste ocejchováni za,největší hrozbu pro civilizaci‘ tak jako američtí evangelikálové.“

Zatímco „antisemitské“ Polsko Izrael podporuje, „pokroková“ Británie vyzývá k akademickému bojkotu Izraele či stažení investičních podílů z firem, které s Izraelem spolupracují. Vidíme, že dělení Evropy na „starou“ a „novou“ má ve vztahu k Izraeli svůj význam. Nová Evropa cítí, že Izrael žije i po šedesáti letech de facto v poměrech džungle, že své přežití musí každodenně hájit. Naproti tomu stará Evropa si za svých šedesát let blahobytu zvykla na poměry zoologické zahrady, kde bezpečí, krmení i hygiena odpovídají předepsaným normám. Nedorozumění nastává, když se Evropané snaží uplatňovat pravidla zoo na poměry džungle.

LN, 12.5.2008