EVROPA: V zájmu věcnosti
Vědomě riskuji. Ať si na mě poslanec Evropského parlamentu Jan Zahradil klidně stěžuje u mého zaměstnavatele. Prostě mi to nedá a musím reagovat na jeho článek, který zveřejnil na NP v rámci polemiky o EU (Omyly předsedy Poslanecké sněmovny, 22.02). Snad to nějak přežiji…
Vlastně bych měl říci: Zaplaťpánbůh, konečně veřejná diskuse českých politiků na téma Evropská unie! Nemohu se však ubránit dojmu, že argumentace pana poslance je poplatná spíš předvolební kampani než podstatě problému. Jinak si totiž neumím vysvětlit, proč např. zcela opomněl, že Smlouvu o přistoupení 16. dubna 2003 v Aténách za Českou republiku podepsal spolu s tehdejším premiérem také prezident. Stejně jako nezmínil podíl své strany na její ratifikaci v Parlamentu ČR. Nemluvě o jeho osobních zkušenostech s ovlivňováním textu evropských dokumentů, které získal před vstupem ČR do EU i po něm.
Snad za to může hlavně skutečnost, že téma volného pohybu osob je pro veřejnost stejně palčivé jako atraktivní. O to víc však vyžaduje především věcný přístup. V opačném případě totiž hrozí, že veškerá debata skončí jako vykolejený vlak.
Prvek přechodných období rozhodně nepředstavuje v procesu postupného rozšiřování EU nic nového. Obecně lze říci, že při konkrétních vyjednáváních se stal pokaždé jakýmsi barometrem připravenosti na vstup konkrétní členské země. To samozřejmě platilo vždy pro obě smluvní strany. Do této kategorie patří celkem 322 výjimek, které si vyjednali nováčci (včetně České republiky) před svým vstupem do EU v roce 2004. Týkají se především zemědělství, životního prostředí, dopravy či hospodářské soutěže. Některé z nich mají platit až do roku 2017, jiné dokonce trvale. S velkorysostí sobě vlastní ovšem míváme tendenci je přehlížet. Vlastně o nich mluvíme zpravidla jen v případě, když chceme prodloužit jejich platnost za rámec dohody (jako v případě DPH), což by samo o sobě jistě stálo za samostatné zamyšlení.
O to citlivěji však na druhé straně vnímáme přechodná opatření, která si vyjednala tehdejší EU 15. Spočítat se dají prakticky na jedné ruce, ale tím je rozhodně nechci bagatelizovat. Jistě stačí jen připomenout, že zahrnují např. přímé platby zemědělcům nebo kabotáž v mezinárodní dopravě, a každému je hned zřejmý jejich význam - relativně snadno vyčíslitelný. Politika je ovšem umění možného - na tenhle okřídlený bonmot z diplomatických kuloárů bychom zvláště v této souvislosti rozhodně neměli zapomínat. Pomůže nám mj. nepodlehnout zpětně iluzím, že bylo možné vyjednat mnohem lepší podmínky. Pravda je totiž zřejmá: Bez přijetí zmíněných přechodných období by k rozšíření EU v roce 2004 prostě nedošlo. O volném pohybu pracovních sil to platí dvojnásob. Jedinou reálnou alternativou byl odklad vstupu. Do kdy? To by byla čistá spekulace. Navíc zbytečná, protože víme, jak to dopadlo. Takže se nabízejí spíš otázky: Bylo to dobré nebo špatné rozhodnutí? Stálo to i za tuhle cenu?
Na to by si měl umět odpovědět každý sám. Emoce by v tom ovšem neměly hrát nejmenší roli, vždy je lepší držet se faktů. Při jejich srovnávání lze mj. snadno zjistit, že tento konkrétní aspekt se neobjevil ve Smlouvě o přistoupení z roku 2003 poprvé. Pohled do historie procesu rozšiřování EU napovídá, že přechodná opatření na volný pohyb pracovních sil byla uplatněna už v roce 1981 při vstupu Řecka a následně v roce 1986 při vstupu Španělska s Portugalskem. I v jejich případě byl přechodný režim v dané oblasti dohodnut na dobu 7 let. Z této perspektivy je ovšem naprosto zřejmé, že si dnes tzv. nové členské země vyjednaly podstatně lepší podmínky než kdysi Řecko, Španělsko či Portugalsko. A to především díky formuli rozdělující celé přechodné období podle vzorce 2+3+2 na tři časové etapy. Právě v této jednoduché matematické šabloně je zakódovaná dosud nevídaná možnost dokonce opakované revize tohoto opatření. Díky ní si i ČR vytvořila nezanedbatelný prostor k jeho postupnému odbourávání.
Ale to zdaleka není jediná a už vůbec ne největší výhoda. Zcela mimo zorné pole veškerých debat na dané téma zůstává jedna zásadní skutečnost: Od prvního dne přijetí do Unie může kdokoliv s českým pasem pracovat bez jakýchkoli omezení ve 13 zemích EU. Nové členské státy totiž vůči sobě žádné restrikce pro volný pohyb pracovních sil neuplatňují. A to je bezpochyby značná přidaná hodnota rozšíření. Alespoň pro toho, kdo skutečně hledá práci…
Už dnes tak lze české šance v rámci celé Unie vyjádřit poměrem 13/25. Jestli se tenhle "kurz" v nejbližší době nějak změní, to se teprve ukáže. První příležitost v daném směru se blíží spolu s datem 1. května, další přijde o tři roky později. Obě existují právě díky Smlouvě o přistoupení. Ale ani na základě toho si nechci osobovat právo ji a její hlavní aktéry posuzovat.
Je jaká je. Ze všeho nejvíc připomíná minci - měla a má dvě strany. Respektive odráží přesně to, na čem byla ČR schopná se spolu s EU vzájemně dohodnout. Přístup k ní se samozřejmě může lišit, ale v zásadě se nabízejí 3 alternativy:
a) ukájet se nad tím, jak je dobrá;
b) odmítat ji jako naprosto špatnou;
c) pracovat s ní.
Každý si pochopitelně může vybrat podle svého, pro mě osobně: c) je správně. Výsledek zaručit nelze. I tak ale rozhodně stojí za maximální úsilí. Bez ohledu na to, že dnes o něm lze říci jediné: Je třeba si ho tvrdě odpracovat. Přiznám se, že bych právě tento přístup očekával jako volič od každého politika, a z konzervativní strany zvlášť. Ve stati Jana Zahradila jsem ho však nenašel. V té jednoznačně převážila čistě opoziční optika.
Autor pracuje v Evropské komisi
Vlastně bych měl říci: Zaplaťpánbůh, konečně veřejná diskuse českých politiků na téma Evropská unie! Nemohu se však ubránit dojmu, že argumentace pana poslance je poplatná spíš předvolební kampani než podstatě problému. Jinak si totiž neumím vysvětlit, proč např. zcela opomněl, že Smlouvu o přistoupení 16. dubna 2003 v Aténách za Českou republiku podepsal spolu s tehdejším premiérem také prezident. Stejně jako nezmínil podíl své strany na její ratifikaci v Parlamentu ČR. Nemluvě o jeho osobních zkušenostech s ovlivňováním textu evropských dokumentů, které získal před vstupem ČR do EU i po něm.
Snad za to může hlavně skutečnost, že téma volného pohybu osob je pro veřejnost stejně palčivé jako atraktivní. O to víc však vyžaduje především věcný přístup. V opačném případě totiž hrozí, že veškerá debata skončí jako vykolejený vlak.
Prvek přechodných období rozhodně nepředstavuje v procesu postupného rozšiřování EU nic nového. Obecně lze říci, že při konkrétních vyjednáváních se stal pokaždé jakýmsi barometrem připravenosti na vstup konkrétní členské země. To samozřejmě platilo vždy pro obě smluvní strany. Do této kategorie patří celkem 322 výjimek, které si vyjednali nováčci (včetně České republiky) před svým vstupem do EU v roce 2004. Týkají se především zemědělství, životního prostředí, dopravy či hospodářské soutěže. Některé z nich mají platit až do roku 2017, jiné dokonce trvale. S velkorysostí sobě vlastní ovšem míváme tendenci je přehlížet. Vlastně o nich mluvíme zpravidla jen v případě, když chceme prodloužit jejich platnost za rámec dohody (jako v případě DPH), což by samo o sobě jistě stálo za samostatné zamyšlení.
O to citlivěji však na druhé straně vnímáme přechodná opatření, která si vyjednala tehdejší EU 15. Spočítat se dají prakticky na jedné ruce, ale tím je rozhodně nechci bagatelizovat. Jistě stačí jen připomenout, že zahrnují např. přímé platby zemědělcům nebo kabotáž v mezinárodní dopravě, a každému je hned zřejmý jejich význam - relativně snadno vyčíslitelný. Politika je ovšem umění možného - na tenhle okřídlený bonmot z diplomatických kuloárů bychom zvláště v této souvislosti rozhodně neměli zapomínat. Pomůže nám mj. nepodlehnout zpětně iluzím, že bylo možné vyjednat mnohem lepší podmínky. Pravda je totiž zřejmá: Bez přijetí zmíněných přechodných období by k rozšíření EU v roce 2004 prostě nedošlo. O volném pohybu pracovních sil to platí dvojnásob. Jedinou reálnou alternativou byl odklad vstupu. Do kdy? To by byla čistá spekulace. Navíc zbytečná, protože víme, jak to dopadlo. Takže se nabízejí spíš otázky: Bylo to dobré nebo špatné rozhodnutí? Stálo to i za tuhle cenu?
Na to by si měl umět odpovědět každý sám. Emoce by v tom ovšem neměly hrát nejmenší roli, vždy je lepší držet se faktů. Při jejich srovnávání lze mj. snadno zjistit, že tento konkrétní aspekt se neobjevil ve Smlouvě o přistoupení z roku 2003 poprvé. Pohled do historie procesu rozšiřování EU napovídá, že přechodná opatření na volný pohyb pracovních sil byla uplatněna už v roce 1981 při vstupu Řecka a následně v roce 1986 při vstupu Španělska s Portugalskem. I v jejich případě byl přechodný režim v dané oblasti dohodnut na dobu 7 let. Z této perspektivy je ovšem naprosto zřejmé, že si dnes tzv. nové členské země vyjednaly podstatně lepší podmínky než kdysi Řecko, Španělsko či Portugalsko. A to především díky formuli rozdělující celé přechodné období podle vzorce 2+3+2 na tři časové etapy. Právě v této jednoduché matematické šabloně je zakódovaná dosud nevídaná možnost dokonce opakované revize tohoto opatření. Díky ní si i ČR vytvořila nezanedbatelný prostor k jeho postupnému odbourávání.
Ale to zdaleka není jediná a už vůbec ne největší výhoda. Zcela mimo zorné pole veškerých debat na dané téma zůstává jedna zásadní skutečnost: Od prvního dne přijetí do Unie může kdokoliv s českým pasem pracovat bez jakýchkoli omezení ve 13 zemích EU. Nové členské státy totiž vůči sobě žádné restrikce pro volný pohyb pracovních sil neuplatňují. A to je bezpochyby značná přidaná hodnota rozšíření. Alespoň pro toho, kdo skutečně hledá práci…
Už dnes tak lze české šance v rámci celé Unie vyjádřit poměrem 13/25. Jestli se tenhle "kurz" v nejbližší době nějak změní, to se teprve ukáže. První příležitost v daném směru se blíží spolu s datem 1. května, další přijde o tři roky později. Obě existují právě díky Smlouvě o přistoupení. Ale ani na základě toho si nechci osobovat právo ji a její hlavní aktéry posuzovat.
Je jaká je. Ze všeho nejvíc připomíná minci - měla a má dvě strany. Respektive odráží přesně to, na čem byla ČR schopná se spolu s EU vzájemně dohodnout. Přístup k ní se samozřejmě může lišit, ale v zásadě se nabízejí 3 alternativy:
a) ukájet se nad tím, jak je dobrá;
b) odmítat ji jako naprosto špatnou;
c) pracovat s ní.
Každý si pochopitelně může vybrat podle svého, pro mě osobně: c) je správně. Výsledek zaručit nelze. I tak ale rozhodně stojí za maximální úsilí. Bez ohledu na to, že dnes o něm lze říci jediné: Je třeba si ho tvrdě odpracovat. Přiznám se, že bych právě tento přístup očekával jako volič od každého politika, a z konzervativní strany zvlášť. Ve stati Jana Zahradila jsem ho však nenašel. V té jednoznačně převážila čistě opoziční optika.
Autor pracuje v Evropské komisi
