„Cítím se coby mladý člověk, který má s evropskými mladými lidmi hodně co do činění, stále víc jako Evropan,“ zní jeden – nikterak svým eurooptimismem ojedinělý – komentář k názoru komentátora Marca Brosta v německém deníku Zeit Online:

Samozřejmě, že koncem měsíce bude ještě euro existovat. A pravděpodobně bude existovat i na konci roku. Měnová unie se nemůže rozpadnout během dnů, byl by to proces plíživý, který se sotva dá odhadnout od stolu. Dostoupí-li nicméně rozklad určitého bodu, stěží už bude k zastavení. Tehdy, kdy ani občané, ani vlády si už v rámci měnové unie nebudou důvěřovat. Měna se tak podlomí zevnitř. V tomto bodě se euro pohříchu nachází dnes.

Za této situace lehce se lze ztratit v malichernostech, v sobeckých detailech, jak je tomu už celý poslední rok. Rozšířila se tak nedůvěra a vypukla krize. Je nicméně stále možné usilovat o jedno veliké, definitivní řešení: o Spojené státy evropské.

Co Evropu oslabuje? To, že úředně jde stále jen o peníze!

Neboť euro opravdu víc než s ekonomickou potýká se spíš s krizí politickou. Evropský měnový komisař Olli Rehn hovoří o systémové krizi, což v důsledcích znamená, že v dosavadním způsobu řešení problémů, v dosavadním myšlení nelze takto už dál pokračovat. Staré myšlení, to bylo lhaní si EU do vlastní kapsy: že měnová unie bude fungovat i bez unie politické; že se dá eurozóna řídit takříkajíc na poloviční úvazek; že nám euro přinese jen hospodářské výhody, aniž by to něco stálo. Nastal nicméně den zúčtování.

Ani vrcholné setkání státních a vládních představitelů ve čtvrtek (21.7.) si nemohlo nalhávat, že tu právě náš kontinent neprohrává svoji budoucnost. A není to jenom tím, že slyšíme

tolik různých návrhů na záchranu eura. Rozhodujícím problémem je spíš to, že se všichni schovávají za odbornými pojmy – haircut, euroobligace, zpětné odkupy půjček -, které většina občanů nerozumí a jejichž důsledkům - musím to tak říci - nerozumí ani mnozí politici. I za této všeobecné nejasnosti je nicméně jasné, že ony návrhy vždycky mají nějaký háček: jejich obhájci ho nezmiňují, odpůrci zato o to víc. A nakonec už nikdo neví, co je vlastně správně a co špatně.

Solidarita není totiž žádná ekonomická veličina. Nikoho v Německu by dnes nenapadlo vylučovat ze spolku Brémy, Brandenburg nebo Sársko jenom proto, že tyto země nyní potřebují finanční pomoc. Bavorsko jsme krmili ještě do roku 1986. A co by se asi bývalo stalo, kdyby Helmut Kohl k německému sjednocení přistupoval svého času stejně váhavě, jako to dnes činí Angela Merkelová ohledně záchrany eura? Je to vůbec zvláštní, že právě kancléřka, která tolik profitovala na německém znovusjednocení i na společné evropské prosperitě, nenachází teď najednou žádných slov pro to, co tento kontinent a jeho občany – vedle zájmů hospodářských – spojuje.

Spojené státy evropské jsou přitom rozhodně něco víc než jen pouhopouhá utopie. Neboť prohlubovat svazek našich států a společně ustanovovat státní výdaje, daně, sociální standardy nebo mzdy, to všechno by jistě neznamenalo rezignovat na národní tradice, kulturní rozdíly či různé životní úrovně. I v Německu se ve Frankfurtu žije jinak než v Berlíně, Dolní Sasko je určitě konkurenceschopnější než Sasko-Anhaltsko. Znamenalo by to ovšem, že budoucnost našeho kontinentu budeme vytvářet pospolu, namísto – jak je tomu obzvláště u Němců – lamentovat, že nás taková „zprůměrňovaná Evropa“ hospodářsky táhne dolů. Pravdou je jedno: Úplně samotným by se nám dařilo hůř.

Článek uveřejněný na stránkách Zeit Online přeložil