Je to týden, kdy se Evropa zase o cosi změnila. Stále méně se stává tím báječným místem pro bezstarostný život.

Celý týden jsme v médiích masírováni ukázkami zprvu zásahu policie proti vrahům, posléze vyjádřeními různých politiků v celé škály pravolevého spektra, k tématu se vyjadřují arabisté, islamofilové i islamofobové. Jsme svědky přímého přenosu pochodu 1,5 milionu lidí v pařížských ulicích v čele s tak protichůdnými dvojicemi, jako byl kupříkladu S. Lavrov a P. Porošenko či ještě lépe B. Netanjahu a M. Abbás. Politici nás ujišťují o své svornosti proti násilí a vyzývají, že i my máme být jednotní. Slogan „je suis Charlie“ je bezpečně nejcitovanějším v posledním týdnu.

Občan je však nakonec ponechán vlastním úvahám, které si utváří sám a ze zkušenosti navíc ví, že prohlášení politiků naší éry jsou jen „větrem slov“, jak pravil Exupéry. 20. století ještě není tak dávnou dobou, aby vyšuměla z paměti. V něm se právě v evropském prostoru objevily ideologie, které byly zpočátku silně bagatelizovány v domnění, že se vše přežene a po čase se vše jaksi utřepe. Nejspíše stejný pocit měli sociální demokraté i menševici v Rusku při pohledu na soptícího Uljanova. Možná měli podobné vnímání reality i němečtí Židé, bojující v první válce za Německo, při prvních projevech rakouského kaprála. Výsledky známe.

Odchod poslední státní ideologie z evropského prostoru koncem 80. let 20. století byl skvělým okamžikem k definování rozsahu práv a svobod, které lidská bytost může požívat. Třeba ty, že pokud jsem občanem nějakého státu, měl bych mít - za své daně - zajištěnu bezpečnost svou a svých dětí bez ohledu na své politické přesvědčení nebo že budu moci vyznávat svou víru i veřejně bez rizika napadení jinověrcem.

Poslední léta se však stáváme čím dál více svědky porušování těchto práv. Co mne nejvíce znejisťuje, je absence adekvátního řešení ze strany státních institucí. Z principiálního hlediska je celkem jedno, jsem-li napaden mačetou v baru jen proto, že jsem jiné barvy pleti, či jde -li o útok na mne jen proto, že mám na hlavě jarmulku a ne hidžáb. Chci klidně chodit po ulici, jezdit v metru či autobusem a nemít strach, že pohozený batoh je to poslední, čeho jsem si na Zemi všiml.

Evropská unie, jejímž nejlepším vynálezem je faktické zrušení hranic, je v tomto svém základním atributu - tedy zajištění blaha a bezpečí svých občanů - velmi slabá. Její zákony nejspíše nepředpokládají, že bude muset čelit terorismu podpořenému ideologií, jak tomu bylo v minulém století. Několik ukázek (Londýn, Madrid) v minulých letech zřetelně nestačilo k tomu, aby byla přijata opatření k eliminaci tohoto trendu. Lze jen odhadovat, kolik bratrských dvojic čeká na svou seberealizaci. Bombastická prohlášení vládnoucích stran o zlepšení situace či odjištěné zbraně dohlížejících uniforem problém rovněž nevyřeší.

V již zmíněné Paříži bylo vidět zcela nový prvek. Šlo o masivní protest proti násilí. Při přímém přenosu jsem postřehl turecké či alžírské vlajky, tedy země, kde je islám hlavním náboženstvím. Proti minulému století, kdy kupříkladu nebyly masové demonstrace proti nastupujícímu nacismu či deportaci Židů mimo Německo, chtějí lidé ukázat, že jim podobné násilí vadí. Pravděpodobně jen malá část demonstrujících četla pravidelně Charlie Hebdo. Na podobný trend lze jistě nahlížet pozitivně avšak jakkoliv početné shromáždění je pouze demonstrací, nikoli systémovým řešením.

Jsa vychován v rodině, kde byl uznáván onen kodex, obsahující v 5. příkazu „nezabiješ“, je mi násilí přirozeně odporné. Vždy jsem považoval facku či jakékoli fysické napadení za slabost jeho původce. Z podobného principu uznávám právo každého člověka na jeho vyjádření, na jeho projevy víry. Rovněž ze stejného důvodu nepovažuji za vhodné, abych jej za toto přesvědčení urážel či si z něho tropil legraci. Jsem schopen pochopit, že karikatury symbolu víry se mohou jeho vyznavače dotknout, což však v žádném případě nedovoluje tak brutální reakci, pokud opravdu byly jediným důvodem.

Po svých státních institucích (jak politiků, tak i policie) požaduji, aby jasně definovaly, kde jsou meze tolerance už na slovní vyjádření směřující proti podstatě zřízení. Máme-li zákony proti hanobení rasy a přesvědčení, je třeba je neodkladně uplatnit tam, kde jsou - po zkušenostech jinde ve světě - znevažovány.

Hysterické výkřiky, razatní projevy či populistické plky některých politiků nic neřeší. Nic neřeší ani karikatury, jakkoli jsou atributem svobody projevu. Řešením je pouze a jen důsledné dodržování práva dané země všemi občany či hosty. Je s podivem, že k tomuto kroku má odvahu jen málokterá země.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora