Bude se dít spousta důležitých věcí. Hlavně dvě

Dnes trocha úvah a přemýšlení nahlas, milý čtenáři. Mám meditativní náladu a rád bych sepsal, o čem jsem poslední dobou přemýšlel.

Německá CDU si bude na svém celostátním sjezdu volit nového předsedu. Je to úkol pro 1001 delegátů, kteří se sjedou do Hamburku a výběr mají ze tří značně odlišných kandidátů. Jelikož mladý Jens Spahn zatím spíš zaostává, reálně spíše ze dvou: ta první je Annegret Kramp-Karrenbauer, ten druhý Friedrich Merz. (Pořadí jsem volil abecední.)

Osobně považuji tyto volby za zdaleka nejdůležitější hlasování v Německu během posledních deseti let. Má potenciál ovlivnit tamní politiku podstatně hlouběji a trvaleji, než běžné volby do Bundestagu. Nejde o nic menšího, než o budoucí směřování CDU. Vezme zatáčku doprava, či nikoliv?

Čtenáře tohoto blogu asi nepřekvapí, že bych bral Friedricha Merze (doufám, že se mi tato věta nevrátí jako bumerang). Ideově se s ním překrývám tak ze dvou třetin, což ale není rozhodující. Proč bych dal přednost Merzovi? Hlavní důvody mám tři.

Za prvé si myslím, že podnikatel je docela dobrá kvalifikace pro budoucího kancléře SRN, tedy země, která je ekonomickým obrem a vojenským trpaslíkem zároveň. Podstatně lepší, než jiné běžné typy, třeba „politik z povolání od dvaceti let věku“ nebo „profesionální pobírač dotací, lhostejno v jaké právní struktuře“. Byznys, kterému se Merz léta věnoval, rozvíjí v lidech schopnost udělat riskantní rozhodnutí pod časovým tlakem a s nedostatečnými informacemi; což je v moderní politice dost vzácné. Teď je spíš v kurzu alibistická nečinnost podložená padesáti právními rešeršemi, proč nic dělat nejde. Ale schopnost přijímat rozhodnutí pod tlakem je něco, co se může (nejen) Německu v dnešních neklidných dobách dost hodit.

Za druhé by stálo za to uvážit, že současný obyvatel Bílého domu je taky obchodník. Možná by mohli mít s Merzem o něco kooperativnější a produktivnější vztahy, než jaký je současný stav. Oba jsou příliš zkušení na to, aby jeden mohl „odrbat“ druhého, takže by se museli dohodnout na nějakém oboustranně výhodném dealu. Samozřejmě tím vzniká otázka, zda by takový deal neodskákaly nějaké třetí strany, ale to zatím neumíme odhadnout. Rozhodně bych věcné, ale funkční vztahy mezi Washingtonem a Berlínem (milovat se nemusejí) považoval za výhodnější než současný studený konflikt.

Za třetí je konečně čas zkorigovat dnešní praktické uplatnění teze, že „volby se vyhrávají ve středu“ (myšlen politický střed, ne středa v kalendáři). To je původně dobrá myšlenka, která se ale časem začala velmi špatně aplikovat.

Ve výchozí podobě jde o to, že politická strana, která chce vyhrát volby, musí přesvědčit i nějaké ty nevyhraněné voliče bez jasných preferencí, že bude dobře reprezentovat jejich zájmy. Na kádru svých „tvrdých ultras“ ještě nikdo volby nevyhrál, vítěz potřebuje přitáhnout nějaké přelétavější hlasy, „swing voters“. V téhle verzi praktikovala politiku třeba Margaret Thatcher. Pamatuji si na její poněkud humornou instrukci svým poslancům v předvolebním boji: „Mávejte jenom těm, které ještě nemáme jisté.“

Jenže v poslední době, a CDU má v tomhle směru hodně másla na hlavě, pozoruji, že si politické strany vykládají výše zmíněnou tezi tak, že je strategicky žádoucí rozředit vlastní politickou identitu do neurčitého středového mišmaše. Prostě „hlásat a konat věci, které neurazí nikoho“ a pak už jen sbírat hlasy z celého spektra. Všimněte si, že to výše zmíněná Železná lady nikdy nedělala, pod jejím vedením byla Konzervativní strana vždycky hodně doprava. Nedělá to ani její dnešní myšlenkový protipól Jeremy Corbyn, jenž pro labouristy, které zavedl tvrdě doleva, získal ve volbách podstatně více hlasů než středový Ed Miliband. Nemám jej v oblibě, ale konzistentní je, to mu musím přiznat.

Potíž se strategickým posunem do neurčitého středu je, že tuhle hru může hrát více stran, třeba nejen CDU, ale i sociální demokrati, a to až do fáze, kdy mezi nimi těžko rozlišit. Pak nutně posilují vyhraněné okraje spektra, které si nějakou rozeznatelnou identitu ponechaly. Nejen AfD, ale i Zelení, kteří poslední dobou hodně přitvrdili na téma zákazu spalovacích motorů, uhelných elektráren a spol. Mně se to jeví jako zcela nereálný požadavek, ale zdá se, že určitá část německé veřejnosti na to zabírá. V Bavorsku zase došlo k posílení Freie Wähler, kteří se nyní dostali i do bavorské zemské vlády. A Freie Wähler jsou naprosto nekompromisně, nestydatě konzervativní entitou, která žádné experimenty s posouváním do středu nedělá a dělat nehodlá. Důsledkem je, že víte, co kupujete. V dobrém i ve špatném jsou předvídatelní.

Nakonec to vidíme i u nás. O titul středovosti usiluje X stran a hnutí, reálné úspěchy má hlavně jedna (ta, která má nejvíce peněz a adekvátní marketingovou sílu), spousta těch ostatních se plácá v intervalu 1 – 7 procent. Očividně to není takový recept na úspěch, jak se tvrdí.

Takže pro mě z toho plyne Friedrich Merz, který by straně vrátil její původní charakter, jaký měla ještě v 80. letech 20. století. Nepochybně by tím ztratil voliče, kteří přešli k CDU od Zelených, ale to snad ani není ztráta. To je pro mě přijatelná cena za vnitřní oživení strany.

*****************************

Na západ od Německa, ve Francii, se chystají na bouřlivý víkend. Nikdo neví, zda naplánované protesty žlutých vest budou mírnější, než o minulém víkendu, kdy zuřivé davy vyplenily i Vítězný oblouk, nebo zda se situace aspoň trochu zklidní.

Hnutí zplodilo na francouzském internetu nemálo humoru, pobavil mě třeba tento obrázek:

Ten „mág“, to je mimochodem politik jménem Jean Lassalle, nezávislý poslanec z Pyrenejí. Ten přišel ve žluté vestě na zasedání parlamentu a způsobil tak přerušení zasedání:

Přes veškeré srandičky ale byla situace minulý týden dost vážná. Pár videí.

Prosím vás, platí totéž, co v Saské Kamenici: nevíme, co se stalo předtím, může tam scházet důležitý kontext. That said, násilí zachycené v samotných záběrech, je řádově drsnější, než co jsem viděl z oněch slavných nepokojů nedaleko našich hranic.

Policejní video ze zásahu:

A dvě videa z druhé strany:

Britský novinář John Lichfield, který žije ve Francii 22 let, píše ve svém sloupku pro Guardian, že nic takového nikdy neviděl, ačkoliv je jinak s francouzskými pouličními výtržnostmi dobře obeznámen.

V reakci na výtržnosti prezident Macron ohlásil nejprve, že odkládá účinnost zvýšení daně o šest měsíců, což na mě, upřímně, působí zcela kontraproduktivně. Kdybych chtěl zajistit, aby v lidech opět bouchly saze (běda, další uhlíková emise!), lepší metoda mě nenapadá. Co zásadního se za toho půl roku jako má stát? Kdyby se ve Francii rozjížděl nějaký masivní ekonomický boom s růstem 5 procent ročně, dalo by se argumentovat, že během té doby se zvýší platy natolik, že ta daň nebude příliš bolet. Ale to se neděje.

Zdá se, že si to uvědomili i v Elysejském paláci, protože o několik hodin přišla další zpráva, že v roce 2019 se s nárůstem daně vůbec počítat nebude. To už je skutečný ústupek, který může některé protestující vrátit zpátky domů.

Na druhou stranu, nějaké protesty chystají i farmáři. Nemyslím si, že by tenhle druh neklidu vedl k odchodu Emmanuela Macrona z úřadu, ale možná jej přiměje k dalším ústupkům. Součástí francouzské historické paměti je povědomí o tom, že velké nepokoje roku 1968 nakonec vedly k značným společenským změnám; tenhle precedent motivuje k tomu zkoušet to znova.

*****************************

Hudební epilog
Méně známá písnička od korsické krásky Alizée.

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY
Toto je kniha nejen čtivá, ale hlavně chytrá. Škoda, že se nepředčítá na středních školách. Ve spoustě okamžiků stáli lidé jako my před složitými rozhodnutími. Jejich zapomenuté příběhy sepsal Marian Kechlibar a my se z nich můžeme poučit i dnes.
Objednat si ji můžete na této adrese.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora