EVROPA: Ústavní soud diskusi o Lisabonské smlouvě nenahradí
To lze nejlépe provést přenesením celkového břemene odpovědnosti za schválení mezinárodní smlouvy z oblasti politiky do oblasti práva. Dochází tedy k substituci obvyklé politické diskuse nad mezinárodní smlouvou vyčkáváním nad tím, co o této mezinárodní smlouvě řekne Ústavní soud. Břemeno politického rozhodování se tím bohužel přesouvá do oblasti čistě právní a stává se břemenem právním.
Obavy politické, které říkají, že LS je špatná z těch a těch konkrétních důvodů, že není pro nás výhodná (což ale nemusí znamenat, že je protiústavní) nezaznívají. Vládní strany (ani ODS) netvrdí, že je LS ohrožením pro naši suverenitu, že je pro nás nevýhodná, příliš centralizuje moc v Bruselu, snižuje váhu našeho hlasu, převádí nové kompetence do Bruselu, zavádí nedemokratické metody atd. Jen část jedné strany (senátoři za ODS) se na základě rozhodnutí vedení své strany rozhodli předložit Lisabonskou smlouvu k posouzení Ústavnímu soudu.
Znamená to tedy, že pokud ÚS shledá, že LS je v souladu s naším ústavním pořádkem, padají tím veškeré dosavadní výhrady k ní a diskuse musí skončit? Bylo by tomu tak, kdybychom své výhrady formulovali tak, že to nejhorší na LS je to, že je protiústavní. Pokud by ale kritikové LS argumentovali tak, že to nejhorší na LS je přece to, že je ve velkém množství konkrétních bodů pro nás nevýhodná, tedy politicky nevýhodná, neměl by výsledek ÚS na proces schvalování žádný přímý vliv.
Co je tedy předmětem posouzení Ústavního soudu? Tuto otázku je možno zodpovědět zcela jednoznačným způsobem: Ústavní soud rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí ÚS nemůže být smlouva ratifikována. (čl. 87, odst. 2 Ústavy ČR.) Klíčové je zde to, že nově přijímaná mezinárodní smlouva musí být v souladu s celým ústavním pořádkem, nejen s Ústavou ČR.
Připomeňme, že „součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.“ (čl. 3 Ústavy ČR) Toto by bylo možno považovat za skutečnost, která může vést k četným pochybnostem, zda je LS v souladu s ústavním pořádkem ČR. Naše stávající Listina základních práv a svobod a Listina unijní, která až teprve Lisabonskou smlouvou získává právní závaznost, totiž identické nejsou, a to ani formálně, ani obsahově. Jak ale potom může být jedna Listina v souladu s jinou Listinou? Která Listina má mít přednost a kdy? O právech občanů ČR podle Listiny unijní bude v případě schválení LS moci rozhodovat Soudní dvůr EU v Lucemburku.
Při úvahách o možném souladu nebo nesouladu této mezinárodní smlouvy s naším ústavním pořádkem ale nezapomínejme, že „mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.“ (čl. 10a Ústavy ČR.) Žádné zázraky by tedy od Ústavního soudu nikdo čekat neměl.
Součástí lisabonského závěrečného aktu jsou i Prohlášení a Protokoly. Podívejme se závěrem na Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie v Polsku a ve Spojeném království a Prohlášení ČR k Listině základních práv Evropské unie. Článek 1, odstavec 1 britského a polského Protokolu říká zcela jednoznačně toto: „Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora Evropské unie ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje.“
Takto jednoznačná formulace však v českém Prohlášení přítomna není. Naše vláda vloni nic takového nesjednala. Nezbývá tedy než doufat, že Lisabonská smlouva nakonec členskými zeměmi EU schválena nebude, nebo že ty hlasy z EU, které občas zpochybňují soulad českého právního řádu se zásadami evropského práva, příležitost ke zneužití právní závaznosti unijní Listiny nevyužijí.
Zkrácená verze vyšla 9.5.2008 v deníku E15
Autor je poradcem prezidenta republiky
