Jistě si všichni vzpomínáme na dva a půl roku starou debatu, která gradovala právě ve chvíli, kdy došlo k pádu celého projektu tzv. euroústavy. Stalo se to v zemi, kde se to čekalo nejméně – ve Francii, v jedné ze zakladatelských velmocí Evropské unie. Evropská ústavní smlouva zde byla navíc odmítnuta z přesně opačných pozic, než ze kterých tento dokument napadali kupříkladu britští euroskeptici nebo český prezident Václav Klaus. Francouzům se ústava paradoxně zdála málo socialistická. O několik týdnů později se vůči euroústavě vyslovili i Nizozemci a aby toho nebylo málo, odmítli jí pro změnu proto, že se jim zdála málo liberální.

Co je Ústava ?

Vyvstalo tak několik důležitých otázek. Jde současný trend EU správným směrem? Nevzdálila se Unie příliš svým občanům? Komu vlastně měla vyhovovat „ústava“, když je vidět, že dva různé evropské národy ji odmítly z diametrálně odlišných hledisek?

Jedna podstatná věc se však v zásadě přechází mlčením: skutečně Evropa, respektive Evropská unie, ústavu v pravém slova smyslu potřebuje? Pokud ano, tak proč? Kritikům EU a její ústavy je vytýkáno zpátečnictví, antievropanství a jejich odpůrci argumentují, že Evropská unie potřebuje pouze jakýsi dokument, kde by shrnula svojí podstatu, cíle a záměry do budoucna.

Tady evidentně dochází k (úmyslnému?) matení pojmů. Pokud budu hovořit za sebe, pak, ač odpůrce unifikace EU a ústavy, samozřejmě s žádným textem, který by kupříkladu shrnoval hodnoty, na kterých je Evropa založena, či dokumentem, který by například zaváděl jakási pravidla vnitřního evropského trhu a ekonomiky, problém nemám.

Co to však ústava je ? Ústava je přece nejvyšším právním aktem suverénního státu. Chce-li Evropská unie skutečně ústavu, pak je evidentní, že se chce zároveň i stát jakýmsi „státem“. Různé mezinárodní organizace, ať jde o NATO, OSN, či třeba Červený kříž, jistě své dokumenty, popisující jejich činnost a poslání, mají, o ústavě se ovšem v tomto případě nedá mluvit.

Historická nezbytnost

Měli bychom chtít, aby se EU stala „státem“? Pokud si myslíme, že je lepší, aby náš právní řád přímo podléhal neovlivnitelné evropské jurisdikci (ve značné míře podléhá už nyní), pokud se chceme zbavit zbytků státní suverenity a zbytků oblastí, ve kterých mají naši volení zástupci „volnou ruku“, potom asi ano. Pak se ale nabízí otázka, jaký měly smysl desítky let bojů za svobodu a národní suverenitu, když se o tyto cenné věci dnes připravujeme sami, dobrovolně, „demokraticky“ a často bohužel i s nadšením.

O podstatě a obsahu tzv. „euroústavy“ toho již bylo napsáno mnoho a důvodů proč toto dílo odmítnout je tolik, že o tom vycházejí samostatné publikace. Za pozornost však stojí fanatické zanícení, s jakým se architekti euroústavy bijí za její přijetí. Stačí si uvědomit, s jakou frekvencí se v argumentech europeistů objevují výrazy typu „historická nezbytnost“, tedy sousloví, které bylo ještě donedávna velice populární u skalních budovatelů světlých socialistických zítřků, kteří je používali coby základní argument pro akceptování socialistického zřízení a spolupráci s režimem.

Stejně jako byl odpor k socialistickému zřízení označován za nesmyslný, jeho nositelé označováni za zpátečníky a reakcionáře, existuje i dnes snaha kritické názory na současnou evropskou integraci karikovat, bagatelizovat a označovat za nesmyslné, protože „jednotná Evropa“ je přeci „historická nezbytnost“.

Evropa rozhodně žádnou „ústavu“ nepotřebuje, protože její případné přijetí by znamenalo obrovský krok zpět. Našim cílem by měla být co největší decentralizace politické moci, protože jen ta skutečně odpovídá realitě evropského geopolitického prostoru a zájmu evropských národů. Jakákoli snaha přesouvat pravomoci jednotlivých národních vlád do jednoho centra znamená návrat k nedemokratickému rozhodování „shora“ nevolenou elitou a s tím si Evropa již několikrát prožila své. Poučí se tentokrát ?

Vyšlo v lednovém čísle měsíčníku 51pro

Autor je šéfredaktorem www.eportal.cz