Předseda sněmovního zahraničního výboru Karel Schwarzenberg odjel do Kyjeva podpořit ukrajinskou "opozici". Na Ukrajině byl v té době též americký prezidentský kandidát John McCain. V nedávné době se v Kyjevě na podporu protivládních sil vystřídala řada neúspěšných či pozapomenutých politiků, prostě těch, kteří se potřebují zviditelnit.

Je to zvláštní, že v této situaci nikdo nemluví o vměšování do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Takovéto aktivity opravdu nebývají zvykem mezi státy, které si říkají civilizované. Oni politici však zřejmě mají Ukrajinu za necivilizovanou, a tak se sami pozoruhodně rychle přizpůsobili. Například bývalý gruzínský prezident Michail Saakašvili, německý ministr zahraničí Guido Westerwelle, švédský ministr zahraničí Carl Bildt.

Zvláštní kapitolou jsou Poláci (Jaroslaw Kaczyński, Radek Sikorski), otevřeně podporující protivládní aktivity na Ukrajině. Vzhledem k strašidelně komplikovaným dějinám vzájemných vztahů to už je docela "husté".

Kaczyńského kritizoval kněz Tadeusz Isakowicz-Zaleski, prý "stanul po boku banderovce a fašisty Oleha Ťahnyboka, šéfa antipolské a antisemitské strany Svoboda, která pošlapává památku na zavražděné Poláky, polské Armény a Židy" a vyvíjí zcela neevropskou snahu přičlenit kus Polska k Ukrajině.

I židovská komunita na Ukrajině je podle slov svého představitele Oleksandra Feldmana znepokojena mocenským tažením ultranacionální protiruské strany Svoboda. Ta ji, ve spojení s dalšími elementy s antisemitskými tendencemi, nutí být ve zvýšeném střehu. V historii totiž bývalo zlou tradicí, že se židovská komunita stávala jakýmsi náhradním cílem podobných sporů.

Dalším zajímavým aspektem je doslova osobní nasazení některých zahraničních politiků, objevujících se přímo "na barikádách" v naději, že se zase jednou objeví v hlavním vysílacím čase. Co kdyby takovému agilnímu politikovi náhoda přihrála na hlavu obušek "berkutu"? To by bylo slávy! A vzhledem k absenci důvodů, které Západ vedly k agresi do Iráku, by taková rána obuškem byla darem z nebes!

Ukrajinská policie možná není až tak dobrá a měla jen štěstí až nezasloužené. Anebo alespoň něco doopravdy umí. Každopádně tuto situaci nějak zvládla a obuškem ty hlavy pomazané nepočastovala.

Koincidence?

Je prospěšné cvičně srovnávat věci i zdánlivě nesouvisející. Není však dobré se dopředu upínat na nějaký výsledek toho srovnání. Stačí to jen občas připomenout.

Tak například je dobré si uvědomit, že nynější protesty následovaly po zajímavém kroku ukrajinské vlády. Ta se rozhodla prověřit, jak je to s Ukrajincům patřícím majetkem v zahraničí. Zda jej majitelé doma řádně deklarovali. A jestli se tam venku ocitl v souladu se zákonem. A jestli nekončí kvůli vyprání v nějakých offshorech. A kolik oligarchů, potenciálně postižených tímto krokem vlády, se angažuje v protivládních protestech. Ovšem že nezištně, třímajíce prapor lidských práv, jak jinak.

Takových zcela reálných koincidencí bude jistě více. Ale s vyhodnocením je dobře ještě počkat.

Onen tlak na prozápadní krok Ukrajiny je třeskutý. Těžko si představit ten křik, kdyby třeba někdo dával v mezinárodních vztazích vůči Itálii jako podmínku, aby italské soudy zrušily trest Silviu Berlusconimu. To by byl řev o vměšování do vnitřních záležitostí! Ale diktovat politicky, co má dělat ukrajinská justice (propustit Juliji Tymošenkovou), to je ta slavná západní demokracie, to je ten export lidských práv a svobod?

Ukrajinský premiér Mykola Azarov (konečně?) Ukrajincům vysvětlil sporné a nevýhodné body asociační smlouvy s EU. Zdá se, že si ví rady, nedochází mu dech, a nemusí si proto zvát na výpomoc nějaké euroskeptické či přímo protiEUropské politiky, kteří se potřebují mediálně blýsknout.

Premiér Azarov Ukrajincům vysvětlil, jak se věci mají, a neopomněl dodat strategický výhled, jak by se věci mohly a měly mít. Stačí se podívat na zdevastovaný průmysl středoevropských zemí a jejich legální ožebračování majiteli podniků, odvážejícími zisk do zahraničí. Zadlužení vůči MMF je také určitou pastí, zejména spolu s podmínkami, za nichž jsou půjčky realizovány. Ukrajina prostě nechce zbankrotovat. Nechce se stát levnou kořistí.

Rusko na Ukrajinu také tlačí, ale zřejmě nemusí tolik, protože má lepší karty než Západ. Ten se chce mírovou cestou dostat k "obilnici Evropy" (o nerostném bohatství a strategické poloze ani nemluvě) a současně si o Ukrajinu rozšířit odbytiště. Ale je tu ještě jeden důvod, proč by si Ukrajina neměla zavírat dveře na Východ. Ten důvod leží vlastně až za Ruskem, daleko za ním a pak trochu na jih. Světové dění se totiž přesouvá na Dálný východ. Těžiště finančního světa se posouvá tam, kde se děje hospodářsky nejvíc. Mnozí Asiaté se na obyvatelstvo západních zemí dívají s pochopením, ale neústupně. Jste pozoruhodní lidé, říkají Evropanům, ale vlak jede jinudy.

A to může být docela zásadní strategická pointa ukrajinského rozhodování. Zda se dostat do ekonomické závislosti na upadajícím Západu a posloužit mu jako potrava, aby se oddálil jeho úpadek. Anebo se bez jakéhokoliv resentimentu otočit a cíleně vykročit ke smělým výzvám. Ukrajina možná prostě jen vskrytu řeší, zda se dát do holportu s dlužníkem, anebo s věřiteli.

Kdo ztrácí glanc

Bývá to tak, že kdo nemá argumenty, nahrazuje je tvrdostí, až asertivitou, či dokonce agresí. Je všeobecnou zkušeností, že se takováto křeč vylučuje se smyslem pro humor. To je zaznamenatelné i při debatách o Ukrajině. Dogmatičtí zastánci pojetí "ruského nebezpečí" nepovažují za nutné se pozastavit nad žádnými protiargumenty.

Ve stejné době jako Schwarzenberg a McCaine ukrajinské protivládní síly též podpořil svojí přítomností a zřejmě i hudbou bývalý politik Michael Kocáb. Možná je to výraz jisté krize. Nebyl by prvním umělcem, který v sobě objeví "angažované střevo", když mu docházejí jiné nápady.

Takže Ukrajino, pozor. Něco se děje. Ze všech koutů se tam sjíždějí lidé různí, až nejrůznější. Potřebuješ je, Ukrajino? Neumíš si své věci vyřešit sama?

Některé temperamentnější páry se občas dostanou do půtky, až všechno kolem lítá. Nezřídka se tak děje na veřejném prostoru. Jde-li kolem strážce pořádku, cítí se povinen zasáhnout: taková hanba, muž bije ženu! Nikoli ojediněle se však stane, že se pár přestane prát, společně zažene vetřelce – a pak pokračuje dál ve vyřizování vnitřních záležitostí. Anebo také už ne.

K něčemu takovému se schyluje v Sýrii. Něco podobného by si jistě přálo mnoho Libyjců, Egypťanů, Tunisanů a dalších. Tak proč by ti chytří Ukrajinci museli projít vším tím, čím oni?

Autor je spolupracovník České pozice

LN, 17.12.2013