Ukrajina oslavila čtvrtstoletí své nezávislosti. Nezávislosti, jejíž pevnost zkouší krize na východě země sousedící s asertivním Ruskem. Vše se odehrává v době, kdy je západní soused Kyjeva, Evropská unie, zaměstnán především otázkami ohledně vlastní budoucnosti.

Cože, dokonce Donbas hlasoval pro? reagoval prý Boris Jelcin udiveně na výsledky ukrajinského referenda z 1. prosince 1991, které potvrzovalo vyhlášení nezávislosti z 24. srpna téhož roku. Ruský prezident jim zpočátku nechtěl příliš věřit, nicméně údajně ho též definitivně přesvědčily, že je nutné Sovětský svaz demontovat. Nacionalismus se sice Jelcinovi hodil, když potřeboval – i v zájmu vlastní moci – rozbít sovětské struktury, ale nezávislé Rusko se od začátku snažilo, aby prostor ostatních sovětských svazových republik zůstal přinejmenším jeho sférou vlivu. Současný rusko-ukrajinský konflikt lze tedy interpretovat jako cosi, co vlastně v různých podobách trvá po celých minulých pětadvacet let.

Krym se stal jablkem sváru mezi oběma zeměmi téměř okamžitě – kvůli černomořské flotile. Avšak Západ v první polovině devadesátých let zajímala především denuklearizace Ukrajiny (a též Běloruska a Kazachstánu). Byť Ukrajinci údajně nedisponovali kódy, s jejichž pomocí by mohli 176 mezikontinentálních balistických raket, dislokovaných od sovětských dob na jejich území, odpálit, Ukrajina představovala tak jako tak svým způsobem jadernou mocnost.

Postoj Západu, který nakonec v souhře s Ruskem dotlačil Ukrajinu k tomu, aby se v roce 1994 jaderného potenciálu výměnou za mezinárodní garance zřekla, lze určitě pochopit – stačí si položit otázku, co by s atomovým arzenálem asi vyváděl běloruský prezident Lukašenko. Jenže moc je iv politice dána především holou silou. A pokud USA ani Velká Británie, spolu s Ruskem formální garanti ukrajinské suverenity a teritoriální integrity, nechtějí kvůli Krymu jít do přímého střetu s Moskvou, jsou najednou, spolu s ostatními západními spojenci, dost bezzubí.

Každodenní přestřelky

Ukrajina oslavila 25. výročí vyhlášení nezávislosti stylově: velkou vojenskou přehlídkou. A aby ne, vždyť navzdory oficiálnímu příměří přicházejí takřka každý den zprávy o přestřelkách v Donbasu a o přesunech ruských jednotek v blízkosti ukrajinských hranic. Prezident Porošenko armádu ve slavnostním projevu označil za hlavního garanta ukrajinské suverenity, za sílu mnohem závažnější než Budapešťské memorandum (čili výše zmíněné mezinárodní garance), zároveň však veřejnosti přislíbil navrácení Krymu a Donbasu politickou a diplomatickou cestou. Tady si na první pohled trochu protiřečil, myslil to ale tak, že schopnost Ukrajiny ubránit se tvoří nutnou podmínku kýženého úspěchu i na diplomatickém poli. Ukrajinský prezident si totiž patrně velmi dobře uvědomuje ošemetnost nynější situace včetně významných proměn jejího mezinárodního kontextu.

„S rozpočtovým deficitem si nedělám starosti. Je už natolik veliký, že se o sebe může postarat sám,“ pronesl v roce 1984 americký prezident Ronald Reagan. Sice údajně v žertu, nicméně jeho výrok je občas citován coby ilustrace fiskální nezodpovědnosti západních demokracií. Lze ho však parafrázovat do podoby, která vystihuje plíživou proměnu vztahu západních zemí k současné Ukrajině: „Je jí pětadvacet, už je, holka, dávno dospělá, může, ba musí se o sebe postarat sama.“

Za tímto postojem se ovšem skrývá nejen faktická bezmoc, ale i rozčarování Západu. „Ukrajině hrozí návrat k modelu neúspěšných hospodářských politik, které sužovaly její nedávnou historii,“ uvedla počátkem letošního roku šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová. Jinak řečeno, oligarchicko-mafiánská chobotnice stále vysává ukrajinský stát i ekonomiku, svými mohutnými chapadly zadusila či přinejmenším notně přidusila pokusy o reformy, a západní pomoc tedy často znamená peníze vyhozené oknem. A korupce pak dosud značně podvazovala také bojeschopnost ukrajinské armády, nejen ve smyslu „cinknutých“ zbrojních zakázek, ale rovněž obsazování velitelských postů.

Rozladění západních elit, které nyní musí čelit migrační krizi, důsledkům brexitu, rozpočtovým schodkům, hrozbě terorismu i rozpadu samotné Evropské unie, navíc souzní s postoji západních společností, jak ukázalo též dubnové referendum v Nizozemsku, jež, byť jen „konzultativně“, zamítlo asociační smlouvu Evropské unie s Ukrajinou. Přitom odmítnutí asociační smlouvy prezidentem Janukovyčem zažehlo v roce 2013 protesty na Majdanu, které vedly k Janukovyčovu svržení, na něž Rusko reagovalo agresí. Avšak zatímco prostí Ukrajinci si od asociační dohody slibovali alespoň nějakou naději na zlepšení svých trpkých životů, sužovaných bídou a korupcí (v roce 1991 od nezávislosti očekávali takřka hospodářský zázrak), obyvatelé bohatých zemí západní Evropy mají strach z přílivu migrantů ze střední a východní části kontinentu. To, co dubnové nizozemské referendum varovně naznačilo, pádně potvrdil červnový brexit. Není proto divu, když nizozemský premiér otevřeně podmiňuje ratifikaci asociační dohody její úpravou, poněvadž košile jeho vlastního politického přežití je mu pochopitelně bližší než – navíc děravý – ukrajinský kabát. Což ale platí pro všechny evropské politiky.

Pro ukrajinské představitele a vůbec pro celou ukrajinskou společnost z toho plyne nutnost více se spoléhat na vlastní síly. Ty kromě výše uvedeného během prvního čtvrtstoletí nezávislosti oslabovala i nejasná národní identita, svár mezi nacionálně vyhraněným západem a hodně ruskojazyčným a nacionálně mnohem vlažnějším východem země. Konflikt s Ruskem sice vede k nacionalizaci ukrajinské společnosti, ovšem kolektivní identita vystavěná pouze na negaci, na odporu ke společnému nepříteli, nemusí být tím nejlepším stavebním materiálem pro budování státu a občanské společnosti. Snahy o pozitivně vymezenou „ukrajinskost“ od roku 1991 zpravidla operovaly s evropskými hodnotami, s ideou, že Ukrajina historicky i kulturně tvoří součást evropské civilizace. Současné drolení Evropské unie tak pro Ukrajince samo o sobě znamená daleko větší ránu než případné omezení finanční pomoci, neboť se jim před očima rozplývá „země zaslíbená“ i v hodnotovém, ideovém, ba duchovním smyslu.

Autor je politolog

LN, 27.8.2016