V Událostech již bylo uvedeno, že Rusko okupací Krymu porušilo Budapešťské memorandum z 5. prosince 1994. Memorandum souviselo s tím, že po rozpuštění SSSR k 31. prosince 1991 se Ukrajina stala nezávislým státem a jakékoli jednání se muselo konat bezprostředně s ní.

Na ukrajinském území zůstalo velké množství sovětské jaderné výzbroje a stala by se tedy dalším státem vlastnícím atomové bomby. To dosavadní jaderné mocnosti nechtěly z pochopitelných důvodů připustit: Ukrajina nebyla účastníkem dohod, jaké do té doby byly uzavřeny mezi jaderným mocnostmi. Výsledkem složitých jednání bylo zmíněné Memorandum. Spojené státy, Velká Británie a Rusko v něm dávají Ukrajině záruky její bezpečnosti výměnou za to, že se jaderné výzbroje zřekne a zbaví se jí. Ukrajina to poctivě udělala. To již od 31. prosince 1991 byla členem nového integračního seskupení zvaného Společenství nezávislých států

Společenství nezávislých států, do něhož vstoupily všechny republik SSSR vyjma Litvy, Lotyšska, Estonska a Gruzie, mělo zajistit především ekonomickou spolupráci nových států.

Rusku se počátkem 90. let velmi špatně dařilo. Zastaralý ruský průmysl ztratil schopnost konkurence na světových trzích a jeho produkce prudce klesla. Společnost se ocitla v dramatické bídě, a co bylo možná nejvážnější, Rusko postihla také těžká demografická krize; na počátku devadesátých let se začal snižovat počet ruských obyvatel. Na ni se pokusil reagovat Michail Gorbačov svými vnitřními reformami a v zahraniční politice se snažil o nekonfliktní, neřku-li přátelské vztahy se Západem. Polská socioložka Jadwiga Staniszkis ovšem tvrdila, že jeho reformy si vynutila ruská generalita. Armáda měla nedostatek rekrutů, mládež byla masově stižena a poškozena těžkým alkoholismem a narkomanií. Postupně se však z krize dostalo. Rusko prodělalo také několik ostrých vnitropolitických střetů, z nichž nejznámější je srpnový puč ruských komunistů vedených v srpnu 1991. Ten potlačil Boris Jelcin. Jelcin také do Moskvy povolal z Leningradu důstojníka KGB (později FSB) Vladimíra Putina a 16. srpna 1999 jej jmenoval předsedou vlády. Od té doby Putin Rusku vládne..

Ukrajina se dvakrát pokusila svou nominální nezávislost využít ke skutečné nezávislosti. Poprvé to bylo za tzv. Oranžové revoluce v roce 2004. Neúspěšně.

V rámci vnitropolitických debat bylo častým tématem sblížení Ukrajiny s Evropskou unií. Ukrajinské obyvatelstvo v té věci vždy bylo rozděleno. Střed a západ se klonil k Unii, východ byl proti.

Letos došlo k zvláště ostrému konfliktu, když prezident Janukovyč odmítl nabídnutou dohodu o přidružení k EU. V Kyjevě došlo k mohutným demonstracím a srážkám mezi oběma tábory, to je všeobecně v dobré paměti. Došlo i na střelbu, Janukovyč je za ni obviňován, vinu ovšem odmítá a nakonec utekl do Ruska. Na východě a jihu Ukrajiny probíhá v podstatě občanská válka mezi vládními vojsky a proruskými separatisty, kteří chtějí připojení k Rusku a dokonce vyhlašují nové, na Ukrajině nezávislé státy. Chaosu na Ukrajině, na jehož vzniku se vydatně podílel, využil prezident Putin – vojensky okupoval Krym a odtrhl jej od Ukrajiny. Na jihu a východě Ukrajiny se nyní množí mohutně vyzbrojení separatisté, kteří, opět vydatně podporovaní a vyzbrojovaní Ruskem, se snaží odtrhnout další části Ukrajiny.

Rusko se tedy zjevně nespokojí pouze Krymem, zjevně se rozhodlo zmocnit se celé Ukrajiny, zničit ji jako samostatný stát, vymazat ji z mapy světa. Skoro to vypadá, že se mu to povede. Jak budou zmíněné garance Budapešťského memoranda fungovat, teprve uvidíme. Zatím jen Spojené státy uvalily na Rusko za jeho agresi poměrně citelné sankce. Naše vláda se k sankcím staví odmítavě a ke konfliktu se staví neutrálně. Dokonce se u nás najde poměrně dost lidí, kteří se Ukrajině veřejně vysmívají. I kdyby se nás to opravdu netýkalo, je to ubohé. Jenže ono se nás to také týká. Likvidace Ukrajiny není jediný ruský agresivní projekt.

Jeden například směřoval dovnitř Ruska. Ruské společnosti byl vnucen vnitropolitický systém, který Putin nazval suverénní demokracií. Je to systém prakticky neomezené a personifikované výkonné moci, jíž vládne prezident. Je chráněna metodami výběrové represe. Jejím vykonavatelem je policie a prezidentem ovládaná justice. Soudy rozhodují podle telefonátu z Kremlu. K represi patří i vraždy. Doma například v případě odvážné novinářky Anny Politkovské, zastřelené v r 2006. V zahraničí byl v tomtéž roce otráven agent KGB a později FSB Alexandr Litviněnko, před smrtí obvinil ze své smrti Putina.

Jiný projekt je definice oblasti privilegovaných ruských zájmů v zahraničí. Je to poměrně proměnlivá struktura. Patří do ní především postsovětské státy, ale podle možností se rozšiřuje. Že do ní patří i Česko, dal v roce 2009 najevo ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, když českému ministrovi chtěl zřejmě naznačit, aby si moc nevyskakoval, slovy: „Je třeba si uvědomit, že i podle měřítek regionálních skupin OSN patří Česko a Polsko k východní Evropě“. Jednu výhodu Rusko má: Je při všech strázních, jaké zažilo a svět s ním, velkou kulturou s významnou tradicí literatury, hudby, malby a baletu. Ani dnes na tom po této stránce není špatně. Tím je pro mnoho lidí v celém světě velmi přitažlivé. Nebezpečné je pouze přenášet vztah k ruské kultuře do politické roviny. Rusko je dnes nebezpečný, expanzivní stát. Neškodí také připomenout, že osobnosti, které to dělají, nazýval V. I. Lenin užitečnými idioty, a nedivil bych se, kdyby Putinův názor na ně byl podobný.

Autor je rusista, dlouholetý velvyslanec ČR v Polsku a na Ukrajině