Jak se dalo čekat, hlavním bodem nedávné návštěvy tureckého premiéra Erdogana v Praze byla otázka podpory České republiky vstupu Turecka do Evropské unie. Erdogan dostal to, pro co si přijel. Od prezidenta a vlády, která je v oblasti zahraniční politiky zcela v područí Hradu, uslyšel jednoznačnou a zdá se, že i bezpodmínečnou podporu vstupu.

Zastánci tureckého vstupu tvoří v Evropské unii podivnou a velmi nesourodou koalici. Na jedné straně jsou to ti, kteří si přejí posílení Unie a naivně věří, že vstup velkého a strategicky významného Turecka dá integraci novou sílu a dynamiku. Značná část evropské levice patří právě do této skupiny. Druhou část nesourodé proturecké koalice představují euroskeptici, jako jsou např. britští konzervativci, kteří si přejí oslabení procesu evropské integrace a vědí, že vstup tak velké země, která je přitom hodnotově, civilizačně a politicky neslučitelná se stávající Evropskou unií, proces integrace účinně zabrzdí či možná zcela zastaví.

Vstupní jednání, která vede EU s Tureckem, místo aby postupně odbourávala problémy, objevují jejich hloubku a jejich nikoliv technický - jak mnozí naivně věřili, ale zásadní civilizační a hodnotový, a proto nepřekonatelný charakter. Lidská práva, politická aktivita armády, vztah k menšinám, náboženská svoboda, postavení žen, kyperský problém… Každá další hodnotící zpráva, kterou pravidelně připravuje Evropská komise, je čím dál kritičtější. Rozdílná hodnotová optika způsobuje, že trpělivost ztrácí i turecká veřejnost, pro niž jsou evropské požadavky mnohdy nepochopitelné a problémy v jednání si vykládá jako umělé a účelové vršení překážek. Výsledkem je radikální pokles podpory členství Turecka v EU, které už většina Turků jednoduše nechce.

Proto se podivná koalice zastánců tureckého členství v EU začíná postupně drolit. Její proevropská část už naštěstí začíná tušit to, co si měla uvědomovat od samého začátku. Vstup velké a přitom tak civilizačně a politicky odlišné země by se dotknul nejenom smyslu evropské integrace, ale pravděpodobně i její samotné existence. Zpochybnil by totiž základní ideu integrace, kterou bylo překonání evropských nacionalismů vytvořením podmínek pro vznik evropské sounáležitosti. A tento proces byl možný díky společným dějinám, společným hodnotám a společnému způsobu života.

Turecko by po vstupu bylo nejenom daleko největší, ale také daleko nejchudší zemí EU. Bouřlivý demografický růst a chudoba by vyústily do velkých přesunů lidí. To, ve spojení s odlišnou tradicí a kulturou, by zcela ovládlo vnitřní život EU. Zahraničně politická pozice Unie by byla zásadním způsobem oslabena skutečností, že našimi novými sousedy by se staly země nejvýbušnějšího regionu světa – Sýrie, Irák, Irán, Arménie, Gruzie. Nutně bychom se stali součástí jednoho z nejsložitějších a nejurputnějších konfliktů moderní doby, aniž bychom mohli jakkoli přispět k jeho řešení.

Přesto, že naprostá většina české veřejnosti vnímá hodnotové odlišnosti jako zásadní překážku a je proti vstupu Turecka do EU, patří český prezident k extrému i v rámci beztak vyhraněné euroskeptické části zastánců tureckého členství. Protože se neskrývá s tím, že by byl nejraději, kdyby Evropská unie neexistovala vůbec, nestačí mu pro dosažení tohoto cíle pouhá integrace Turecka, ale patří k dlouhodobým zastáncům vstupu do Unie i Maroka či Kazachstánu. Průhledná účelovost a absurdita těchto návrhů způsobuje, že jsou přijímány v Evropě se stejným pokrčením ramen, jako poslední objevy našeho prezidenta v oblasti klimatologie. Bohužel neschopnost české vlády distancovat se od této bizarní zahraničně politické aktivity hlavy našeho státu způsobuje, že vážnost ztrácí republika jako celek.

Poslanec Evropského parlamentu, bývalý ministr zahraničních věcí ČR