Česká, a stejně tak celoevropská debata o současné nebezpečně narůstající masové (tedy kolektivní, neindividuální) migrační vlně – založené na slovu uprchlík, místo na slovu migrant, nebo ještě přesněji ekonomický migrant – je neseriózní, zavádějící a svou přehnanou politickou korektností sebevražedná.

Společenské vědy nám (výjimečně v souladu se zdravým rozumem) říkají, že určitá míra kulturní (a civilizační) koheze je pro zajištění funkčnosti a stability jakéhokoli lidského společenství naprosto nezbytná. Ekonomové, zejména stoupenci institucionální ekonomie, připomínají, že se na tomto základě vytváří – jinak neexistující – „lidský (či sociální) kapitál“, bez něhož je zdravý a přirozený vývoj státu nemožný.

Tento elementární poznatek dnešní evropská debata o migraci naprosto ignoruje. Svedeni na scestí multikulturalistickou ideologií nám evropští ideologové tvrdí, že nic takového není třeba, resp. že je tento stav pomocí migranty „doplněné“ evropské populace lehce a rychle dosažitelný.

Proto není až tak překvapivé, že cíl zastavit dnešní migrační vlnu evropští politikové vůbec nenastolují. Zabývají se výlučně tím, jak ji zvládnout – penězi, vstřícností, nabízením příbytků a vlastně nového, lepšího života. Vážný je názor Jiřího Weigla, že to možná dělají schválně, že je jejich záměrem kohezi naší společnosti narušit, protože jedině tak mohou dospět ke svému skutečnému, nahlas nevyslovovanému cíli, kterým je vytvoření „nové Evropy“. Bez nás, kterým stará Evropa vyhovovala a vyhovuje. Z migrantů by mohla vzniknout první skupina „příslušníků vysněného evropského národa“ (J. Weigl), kteří nebudou mít žádné minulostní vazby na ten či onen domovský stát a kteří se díky tomu budou s EU snadno a rychle identifikovat. Jeho výrok „migranti jako tmel sjednocené Evropy“ je zásadní.

Druhou hypotézou o motivech jejich chování by mohla být zdánlivě nevinná naivita dnešních evropských lídrů, resp. jejich představa, že sice tato masivní migrace bude mít krátkodobě nepříjemné efekty, ale že ty dlouhodobé budou naopak výlučně pozitivní. To je naprostý omyl, neznamená-li slovo dlouhodobý vlastně nekonečno či takovou budoucnost, která se svou vzdáleností vymyká našim představám.

Předpoklad – zejména německých vládních propagandistů v čele s Gauckem a Merkelovou – že se z desetitisíců či statisíců dnešních mladých migrantů stanou motivovaní, inteligentní, vzdělaní, ihned zaměstnatelní pracovníci, kteří budou nahrazovat stárnoucí obyvatele Německa (a Evropy), je směšná. Je také v naprostém rozporu s veškerou historickou zkušeností. Zásadní věci se člověk učí v útlém věku a většinou v rodině, později v životě už to moc nejde.

Může to ale znamenat i to, že tito evropští proimigrační agitátoři věří v neomezenou moc výchovy, manipulace a indoktrinace, vlastně v to, že budou touto cestou – ve stylu geniální knihy Aldouse Huxleyho – vytvářeni jedinci k obrazu našemu či podle našich potřeb. To je však dětinský názor. Wolfgang Kasper, německý profesor žijící již asi půl století v Austrálii, říká, že „výjimky sice existují, ale většina dnešních imigrantů bude procházet pomalým, mnoho generací trvajícím procesem kulturní změny“. A že – jak ukazují západoevropské zkušenosti posledních dekád – druhá generace imigrantů odmítá jakoukoli integraci do společnosti a začíná být odmítavá k západní civilizaci jako celku. Aby tedy ten proces „kulturní změny“ nebyl nakonec s opačným znaménkem.

Za úvahu by stálo patrně i to, proč nastala tato migrační vlna právě teď? Co se právě teď stalo převratného, že minulý víkend 40 % migrantů do Bavorska přišlo z Kosova? Tam už se patnáct let nebojuje. Proč druhých 40 % bylo z Afghánistánu, kde naopak válka v té či oné podobě trvá již čtyři desetiletí? Migrantům se doma v této chvíli nic dramatického nezměnilo. Dostali však – leckdy explicitní, leckdy implicitní – sdělení, že do Evropy mohou. Vedeni svou jistě oprávněnou frustrací z domácích poměrů, rezignují na život doma. Ovlivněni a motivováni svou osobní situací – dostatkem peněz si imigraci v obřích sumách zaplatit, svou averzí k riziku, resp. podceňováním nebezpečí, která na ně po cestě (a v Evropě) číhají, svou nezodpovědností (o své rodiny, i miminka na cestách), svou krátkozrakostí a neschopností zvážit všechna pro a proti, svým sklonem k dobrodružnosti, svým chybným čtením evropských postojů, atd., atd. – si najednou masově uvědomili, že do Evropy smějí. A evropští politici typu Gaucka a Merkelové jim říkají, že je tomu skutečně tak. Tito politici mají pocit, že jsou velcí a humánní. Nejsou. Dělají Evropě medvědí službu.

Bojím se o budoucnost evropské civilizace. O nic menšího nejde.

MfD, 11.9.2015

www.klaus.cz