Situace v Katalánsku a reakce Madridu na jeho snahy o separaci přímo vybízí k zamyšlení. V následujícím textu uvádím tři dojmy, tři poučení, které si z ní odnáším.

Je ovšem třeba zmínit, že nejde jasně stanovit, kdo je v právu. Svoji pravdu má Madrid stejně jako Barcelona, jde o jednu z těch situací, které nejde jednoznačně rozsoudit. V podobných situacích rozhoduje buď vyjednávání, nebo síla.

První poučení pro nás pro Čechy souvisí se snahami o hlubší integraci Evropské unie, zejména s případnou společnou obrannou a bezpečnostní politikou. Zjednodušeně – se společnou unijní armádou či policií. Musíme si uvědomit, že pokud k takové formě integrace dojde, následovalo by pravděpodobně oslabení ozbrojených složek národních států. V případě neposlušnosti některého z nich by Evropská unie měla dostatečné prostředky postupovat stejně, jako nyní postupuje Madrid.

Toto je reálné riziko a každý zastánce evropské integrace by si měl zodpovědět otázku, zda ho chce podstupovat. Některé činy či výroky související s integrací naznačují, že toto riziko není zanedbatelné, protože unionisté neváhají využít jakýchkoli dostupných prostředků (viz například dvě referenda o Lisabonské smlouvě v Irsku či výroky Macrona vůči Polsku a Maďarsku).

S hlubší integrací souvisí i následující úhel pohledu: Pokud v jednom státě mají problém vydržet etnicky a kulturně tak blízké národy, jako jsou Španělé a Katalánci, nakolik realistická je snaha o vytvoření superstátu na celoevropské úrovni? Separatistické tlaky mezi třeba právě Katalánci a např. Maďary budou logicky mnohem silnější, než stejné tlaky ve vztahu ke Španělsku. Historie učí, že mnohonárodnostní státy je velmi těžké udržet bez použití síly a při oslabení centrální moci se mají sklony rozpadat (např. SSSR, Jugoslávie nebo Československo).

Druhým dojmem je zjištění, že dnes už nejde příliš mluvit o nějakém zaostalém, autoritářském východu (Čína, Rusko) a demokratickém, svobodném, polomýtickém Západu. Ve skutečnosti se tyto politické (stejně jako ekonomické) systémy spíše přibližují, až se začínají podobat. Zatímco Čína či Rusko se postupně liberalizují, Západ (byť pod pláštíkem liberalismu) se začíná chovat čím dál více autoritářsky, někdy až diktátorsky.

A třetí dojem bych chtěl věnovat lidem, kteří mají komplex méněcennosti vůči tzv. vyspělému světu, vůči onomu nedotknutelnému, dokonalému a o tolik vyspělejšímu a civilizovanějšímu Západu. Ano, myslím Vás, co rádi používáte výrazy jako Čecháček, pidinárod a opovrhujete vším českým. Porovnejte civilizovanost a vyspělost dvou řešení podobné situace: rozdělení Československa versus aktuální situace v Katalánsku. Kdo z toho vychází jako ten vyspělejší?