EVROPA: Tři domácí úkoly z globalizace
Globalizací, v úzkém slova smyslu, se zkráceně nazývá teorie globálního ekonomického růstu, podle níž rozvoj vyspělých zemí ve svém důsledku způsobuje i zvýšení životní úrovně a zmírnění chudoby v rozvojových zemích (viz zde).
Globalizace je správně chápána jako rychlé přelévání ekonomických aktivit do nejrůznějších částí světa tak, jak je to pro podnikání nejvýhodnější. Roste mezinárodní obchod i procento prostředků vynaložených na nákup zboží a služeb v oblasti dovozu ze zahraničí. Firmy, které působí v jedné zemi, investují do zakládání podniků v jiných částech světa.
Této formy globalizace se ale není třeba bát, pokud se domácí ekonomika udržuje v dobré kondici. Pokud je v mezinárodní konkurenci schopna nabízet pružný trh práce, kvalitní pracovní sílu, nízkou cenu práce, slušné podmínky pro rychlou přepravu zboží, politickou stabilitu země a vynutitelnost práva.
Jistě, je třeba zkrotit dlouhodobě neúnosné zadlužování země, ale klidně si přiznejme, že jedním ze základních cílů reforem v České republice je obstát v dravé světové (globální) konkurenci. Úspěšná firma, to je jako slepice snášející zlatá vajíčka. Tam, kde prosperuje, se daří i všem okolo. Jediným (ale bohužel tím hlavním) problémem je, že v otevřeném světě tyhle slepice umějí přelétnout ze země do země.
Aby k tomu nedocházelo, mohou státy reagovat dvěma způsoby: reformovat své drahé sociální systémy a „nenutit tak slepici k odletu jinam“, nebo pomocí důmyslných ochranářských opatření „kurník opevnit“.
Co je pro nás výhodnější? Nepochybně vytvořit podmínky pro to, aby slepice svobodně snášela vejce u nás doma.
Prvním domácím úkolem „z globalizace“ je tedy odvaha reformovat naše sociální, zdravotní, penzijní a daňové systémy. Pokusit se co možná nejvíc omezit vliv státu na naše životy. Bude to lacinější, svobodnější a úspěšnější.
Lidé, alespoň jak je ve svém okolí slyším, ovšem vnímají globalizaci jako širší a komplexnější jev. Obávají se ztráty příslušnosti ke kulturnímu a sociální prostoru, na který jsou zvyklí a který důvěrně znají. Strachují se z nekontrolovatelného přistěhovalectví, které s sebou přináší vlastní vzorce chování, nové a neobvyklé kulturní způsoby i odlišná náboženství a mění jejich svět tradičních hodnot.
Čím více jsou občané členských zemí EU přesvědčováni o tom, že svět států s národními hranicemi je překonán a mrtev, tím větší hrůzu jim globalizace nahání.
Hlásit se k národním kořenům je málem neslušné a patriotismus je nahrazován umělým a vykonstruovaným projektem nadnárodního evropského občanství.
Takové občanství nemůže nabídnout žádný vnitřní prožitek. Nenaplňuje lidi pýchou a emocemi. Nikdo z nás neprožívá euforii ani skličující zklamání, pokud na stožárech vlaje evropská vlajka. Hrdostí a slzami naplňuje člověka poselství vlastní bolestivě vybojovávané historie.
Evropská vlajka, evropská hymna, ani evropský prezident nejsou obranným valem proti globalizaci. Jsou prázdnými symboly, ke kterým nikdo nic silného necítí.
O to víc se „tlačí na pilu“. Přímým důsledkem rychlého a revolučního budování nadnárodních evropských politických struktur je nárůst obliby nacionalismu v jeho nejhrubších projevech. Obava ze ztráty národní identity a ztráty možnosti přimknout se k „něčemu, co tu po dlouhá desetiletí bylo“, je výživnou půdou pro primitivní (ale atraktivní) nacionalismus.
Evropský projekt, který je vykládán jako obrana míru na kontinentu, je vnitřně rozkládán tím, co po léta zlehčoval a nebral v úvahu – nezbytností mít v dynamickém globálním světě vlastní kořeny a být připoután k vlastnímu národu jako jisté formě „hlubiny bezpečí“.
Druhým úkolem „z globalizace“ se tak stává odvaha být hrdý na svoji zemi, na výsledky práce lidí, mezi které patříme, a schopnost poučit se z vlastní historické zkušenosti.
Globalizace není bubák, kterého bychom se měli bát. Ostatně, co svět světem stojí, lidé spolu vždy ekonomicky spolupracovali a obchodem propojovali rozptýlená civilizační centra. Není to žádný zcela nový jev. To naše „evropská“ politická reakce je chybná.
Stále si někteří politikové myslí (a přesvědčují o tom své občany), že čím „větší útvar, ve které žijeme, tím lepší“. Jistě, velikost snad může mocensky ohromit, je však těžkopádná a, v dnes a denně se měnícím světě, směšná.
Pokud přijmeme překlad slova globalizace jako rozvoj kapitalismu a tržního hospodářství, pak platí, že malí a hbití jsou úspěšnější. Umějí rychleji reagovat na vnější podněty a pokyny z centra na periferii a zpět vykonávají laciněji a efektivněji. Jejich úspěšnost souvisí s odvahou konkurovat a nevybízí k ochranářským opatřením a budování bariér. Je lepší být v globalizovaném světě „malým a proto pružným“, než „velkým a zadýchaným“.
Třetím domácím úkolem „z globalizace“ je odvaha přiznat si, že propojenost světa je blahodárná, konkurence z jiných zemí a kontinentů je přínosná a že státní hranice těmto výhodám nepřekážejí.
14. listopadu 2007
poslanec ODS v Evropském parlamentu
