Federální EU? Nemožnost uspokojivého fungování velké federace je matematicky dokázána

Ursula von der Leyenová byla zvolena předsedkyní Evropské komise. Stává se nejmocnější osobou v Evropě, neboť Komise fakticky vykonává funkci evropské federální vlády, která je navíc nadána zákonodárnou pravomocí. Von der Leyenová je známa i jako oddaná stoupenkyně evropského federalismu. Co z toho vyplývá pro Evropu?

Nechme stranou, kdo jak hlasoval a proč. Nechme vůbec stranou politiku. Obraťme pozornost k federalismu, k jeho podstatě a fungování. Otázka zní: bylo by federální uspořádání pro Evropskou unii správné? Proč? A proč možná ne?

Co je to vlastně federalismus: v případě evropského federalismu jde o přesvědčení, že členské státy EU by měly pokročit v integraci ještě dále a zformovat plnohodnotný suverénní stát, na nějž by původní státy plně delegovaly svoji suverenitu.

Což je další pojem, který bývá mylně a vágně vykládán. Často se setkáváme s názorem „ale dnes přece žádná země není suverénní, vždyť ani velmoci si nemohou dovolit dělat, co chtějí“. Suverenita ovšem neznamená „dělat si, co chceme“. Suverenita znamená samostatnou zahraniční politiku, rozpočtovou politiku, sociální politiku a migrační politiku. Suverenita nemusí nutně znamenat samostatnou měnu a samostatnou obranu. Už vůbec ne hospodářskou autarkii a odříznutost od světa.

Federalismus tedy jinými slovy znamená: „Pojďme se vzdát možnosti nezávisle si stanovovat daně a sociální dávky, sami rozhodovat o zahraniční politice a o migraci, protože federální vláda, parlament a soud to vše udělají za nás lépe.“

Hodnota suverenity

Věnujme se nyní daním. Řekněme – hypoteticky – že nově založené Spojené státy evropské zavedou federální daň ve výši jedno procento pro běžné příjmy a sedm procent z příjmů nad určitý poměrně vysoký práh. Tato čísla nezní nijak drtivě. O tři roky později ovšem nejvyšší sazba může být zvýšena na 15 procent a během dalších tří desetiletí se sazba může vystupňovat až na neuvěřitelných 94 procent příjmů.

Fikce? Výmysl šíleného scenáristy hororových příběhů ze světa financí? Ale kdepak. Tyto události se skutečně staly: v USA během let 1913 až 1944. Ano, šlo o výjimečnou situaci dvou světových válek, ale v moderní době máme neustále nějaké výjimečné situace: finanční krizi, migrační krizi, rostoucí nerovnost, nutnost založení federální armády, globální oteplování (možná), blížící se krach průběžných penzijních systémů (zcela jistě)... Jako záminka pro vyšší daně se hodí cokoli.

Výše daní jsou určeny, stejně jako ceny všech jiných služeb a zboží, konkurencí, případně její absencí. Dokud na území EU funguje daňová konkurence, státy musejí pečlivě zvažovat výši daní, aby poplatníci neodešli jinam. Pokud by ovšem federální evropské orgány získaly monopol na daňové sazby, výše daní by mohla explodovat teoreticky na jakékoli hodnoty. (Ne, nemyslete si, že by platili jen bohatí. Všichni byste platili. Všechny světové zkušenosti to dokládají.)

Švýcarská ústava řeší tento problém zavedením povinné daňové konkurence, včetně maximálních sazeb pro daně z příjmu a zákazu kartelových smluv o výši daní mezi jednotlivými kantony. Proto Švýcarsko mělo vždy relativně nízké daně. Můžeme si být jisti, že v EU by něco podobného neprošlo. Socialisté, komunisté, zelení, údajní liberálové a další sociální inženýři se již těší, až konečně získají dostatečný rozpočet pro své vize sociálního a ekologického ráje.

Taková je tedy hodnota suverenity: rozdíl mezi daňovou sazbou devatenáct nebo devadesát (či více) procent. Je příliš brzy posílat suverenitu do starého železa, a to jsme vynechali citlivé téma migrace.

Proč se rozpadlo Československo

Tím však problémy s federalismem nekončí. Na světě najdeme poměrně málo federálních států. Z nich najdeme ještě méně velkých federací a jenom jedinou opravdu velkou federaci, která skutečně funguje dobře: USA. Ostatní velké federace zahrnují Spojené státy mexické, Brazílii, Venezuelu, Argentinu, Nigérii, Etiopii, Indii, Rusko a Pákistán – stěží zde najdeme vzor pro EU. Z menších federativních států můžeme uvést Somálsko, Bosnu a Hercegovinu, Súdán a Jižní Súdán. Švýcarsko je ovšem jenom jedno. Mimochodem, Německo a Rakousko jsou fakticky spíše unitární státy, spolkové země mají jen velmi omezené pravomoci ve srovnání se švýcarskými kantony.

Proč je tak málo úspěšných federací a proč patrně nikdy nebude existovat světová vláda? Protože podle Arrowova teorému nemožnosti nelze v demokratickém systému přijímat efektivní rozhodnutí, existují-li více než dvě varianty rozhodnutí v určité věci. Čím více voličských skupin a čím více rozhodnutí, tím více nespokojenosti. Proto se rozpadlo Rakousko-Uhersko, Československo, Jugoslávie i SSSR. Proto se odehrála americká občanská válka. Nemožnost uspokojivého fungování velkých federací je matematicky dokázána.

Mezi předpoklady Arrowova teorému patří absence diktátora. Pokud zavedeme vládu pevné ruky, lze samozřejmě vládnout efektivně. Ale vážně bychom chtěli federalizovanou Evropu za takovou cenu?

LN, 18.7.2019

Autor je ekonom, Algorithmic Investment Management, a. s.