3.7.2022 | Svátek má Radomír


EVROPA: To je ale rána!

18.3.2022

Jsou věci, které prostě nečekáte. Třeba to, že narazí dvě letadla do symbolu Ameriky a světového obchodu. Anebo že se profesor, který chodí zásadně v saku a mluví, jako když přednáší na univerzitě, si najednou udělá s kolegy z Polska a Slovinska výlet do Kyjeva. Na který padají bomby.

Když zaútočili islámští fanatici na newyorská dvojčata, poslouchal jsem zrovna v autě rádio a myslel jsem si, že to snad je nějaká česká předělávka hry „Válka světů“ od Orsona Wellse. A dumal jsem, zda na tuto piškuntálii někdo naskočí, jako kdysi obyvatelé New Yorku. Ale nebyla to divadelní hra.

Když jsem 15. března 2022, slyšel v rádiu zprávu, že se premiér Fiala s premiérem Polska Mateuszem Morawieckým, vicepremiérem Jarosławem Kaczyńskim a premiérem Slovinska Janezem Janšou vydali na návštěvu bojující Ukrajiny, chvíli jsem dumal, jestli nemám nějaký bláznivý sen. Český premiér Petr Fiala jako válečný hrdina a politický státník, to se mi zdálo jako něco nemyslitelného.

Pak jsem zjistil, že je to realita. No dobře, pojede tam Fiala s předsedou polské vlády a premiérem Slovinska, kde je ale předseda vlády Slovenska? A co tam u čerta dělá ten největší enfant terrible evropské politiky, vicepremiér Polska Jarosław Kaczyński? V proudu řeči komentátora, že prý tam jedou se souhlasem vedení EU, mně v hlavě blikala žárovka: jak to, že tam jede – údajně se souhlasem Unie – ausgerechnet Kaczynski? Kterého Brusel srdečně nenávidí a kdyby mohl, tak by ho zašlapal do země?

Ještě v době mého mládí jsem se naučil tzv. „číst mezi řádky“. V čemž mne vytrénovalo čtení normalizačních novin a poslouchání socialistické Československé televize (a dnešní ČT mne v tom cvičí dál!). O té události se linul z rádia i televize nepřetržitý proud vyprávěnek všech možných mluvících hlav. Všichni vařili z vody a nevěděli nic.

Od počátku bylo zřejmé že z Bruselu, Berlína ani Paříže se neozývají tzv. podpůrné hlasy. Které by jinak vyjadřovaly v politickém „ptydepe“ obvyklou bahnitou bezvýznamnou slovní podporu. Jako že stojíme spolu v jednom šiku, že jsme všichni na straně Ukrajiny (až do posledního Ukrajince), že podporujeme mír atd. atd. Jak to kdysi napsal Jaroslav Seifert Petru Bezručovi, levicovém autorovi Maryčky Magdonové, po bolševizaci ČSR v roce 1948: „Čí jsou ty doly, čí jsou ty hutě? A odpovědí je ticho prázdné, Bezruči Petře, ty starej blázne.“ Takže to ticho, které se rozprostřelo v éteru, vlastně křičelo hlasitě o tom, co si o této akci myslí ti, co se domnívají, že ovládají Evropu a řídí běh dnů.

Posléze se ozvaly takové huhňavé hlasy, jako že Ursula von der Leyen a také předseda Evropské rady Charles Michel o tom věděli, ovšem oni dva po celou dobu politické expedice „Kyjev“ mlčeli jako hrob.

Chtěl bych být „muška jenom zlatá“ a slyšet, co znělo v palácích našich evropských vládců. Asi to vím. Ve starých kovbojkách si v takové situaci hrdinové ulevovali slovem „damned“. Zatímco dnes mladá generace používá slovo „fuck“ anebo „scheiße“. Asi se moc nemýlím. Protože i kdyby skutečně náhodou vedení EU a NATO, které si evidentně neví rady, co s válkou na Ukrajině, souhlasilo s nějakou politickou delegací, tak by tam určitě nepustili Kaczyńského. To ani náhodou. Protože bylo jasné, že starý konzervativec a antikomunista – ale také zarytý nepřítel všech možných pokrokářů – tam určitě nebude hlásat to, co doposud znělo z Bruselu.

Ono k omdlívání mezi špičkami EU a „velkými kluky“ v Berlíně a Francii a myslím že i ve Washingtonu, stačilo to, že předsedové těchto východních vlád přislíbili další zbraně. A to pořádné zbraně, nikoliv ten šrot, co tam dodávali jako vojenskou pomoc Němci. Už při slovech Mateusze Morawieckého, Petra Fialy a dalšího enfant terrible EU, Slovince Janši, se jim musel na čele perlit pot. Nemluvě o jiných partiích těla, které se mohou zpotit pod kalhotami.

Kaczynski tomu ovšem dal korunu. Sdělil naplno, že pokud chce Západ něco pro Ukrajinu udělat, musí zajistit nad Ukrajinou „čisté nebe“, čehož se Západ strašlivě bojí. Přiznejme, že oprávněně. Ovšem jinak se na to dívají pánové, kteří ze svých kanceláří dohlédnou ke kanálu La Manche, a jinak se na to kouká z Varšavy anebo Prahy. Při jeho dalších slovech, že je potřeba vytvořit nějaké mírové sbory či sbory OSN a donutit Rusko, aby je akceptovalo, a to tím, že tyto sbory budou ozbrojené, a ne jako ti chudáci v uniformách OSN v Bosně a Hercegovině anebo při masakrech ve Rwandě, předpokládám že na vedení západní Evropy šly mrákoty. A pokoušel se o ně infarkt. Kaczynski to završil sdělením, které všichni sice znají, a to že všechny světové organizace jsou neschopné, ale v „rodině“ se o tom nesmí mluvit. Tak jako se v maloměstské rodině musí říkat, že teta Božena je „umělkyně“, a nesmí se přiznat, že je to běhna.

Ukrajinský president Zelenskyj sice 16. března promluvil k americkému kongresu, ale co z toho. Tam jako vždy celá ta parta vstávala a tleskala. Stejně tak kdysi volali sláva Václavu Havlovi, když říkal, že jestli chtějí pomoc Evropě, tak musí pomoct Rusku. Abych byl slušný, nemohu zde napsat naplno slova, která mi táhnou hlavou, když pomyslím na to, co pro nás a pro ruský pokus o demokracii udělali.

Jeden den cesty do Kyjeva. A v Evropě se najednou místo umělohmotných euro-politiků na východním okraji EU objevili státnici.

Přiznám se, že jsem to u Fialy nečekal ani náhodou. To, co se stalo po přepadení Ukrajiny Ruskem a po zjevné neochotě západních politiků Ukrajině nějak skutečně pomoct (a hlavně nezpřetrhat svoje finanční a politické kontakty s Ruskem), ukázalo, jak na tom Evropa je.

A jak bychom se my a také Pobaltí mohli v případě nějakého dalšího konfliktu spolehnout na naše „nové demokratické přátele“. Obávám se, že bychom slyšeli plno plamenných slov o demokracii a zásadách, ale to by tak bylo všechno. Před mnoha lety řekl izraelský spisovatel Eprahim Kishon, původem maďarský Žid, že jeho západní pokrokoví přátelé budou vykládat o míru, potřebných dohodách s Araby a humanistickém řešení až do té doby, než před Zdí nářků zemře poslední židovský obránce Jeruzaléma. Měl pravdu. Izrael si z toho vzal ponaučení a existuje.

My si musíme vzít ponaučení z rusko-ukrajinské války a zařídit se podle toho. Není to tak dávno, co jsem napsal, že se musíme řídit slovy, která řekl František Palacký o našem vztahu k tehdejšímu hegemonovi Rakousku.

Ta první věta zněla: „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm.“ A druhá, zdánlivě protichůdná, ale stejně zásadní myšlenka zní: „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit.“ Mám ten dojem, že to došlo i našemu ministerskému předsedovi, který se ještě nedávno opovržlivě díval na Visegrádskou čtyřku a domníval se, že nás Brusel spasí.

Tato v toku dějin zdánlivě nevýznamná návštěva skupiny politiků z východní Evropy odhalila skutečnou mezeru, která v Evropě existuje a kterou jsme se snažili zalepit cedulemi „Vybudováno z příspěvků EU“. A pokusy předstírat, jak na nás našim politickým přátelům záleží.

Už jsme to jednou zkusili. Beneš se pokoušel zajistit naši bezpečnost Francií, Anglií a naši dědové žili v představě, že když nám pomohli Američané založit republiku, že jim na nás nějak zvlášť záleží.

Státy mají zájmy a ne přátele. A každá zkušenost je nepřenosná. Střední a východní Evropa, a to včetně Ukrajiny, má stoleté krvavé historické zkušenosti. Třeba s muslimy, a proto bez ohledu na pomluvy všech těch pokrokářů trvá na tom, že si sem žádné statisíce muslimů nenasadí.

Stejně tak má ovšem tato oblast Evropy smutné a někdy děsivé zkušenosti s Ruskem, ale také s Německem.

Je to dost vystřízlivění z pohádky o trvalém míru a blahobytu, ke kterému automaticky spějeme. Je to drsné probuzení ze snu, že je možno vybudovat „most mezi Východem a Západem“, jak jsme si mysleli v roce 1945. A pak probuzení a opojné snění o jakémsi „socialismu s lidskou tváří“.

Prostě musíme brát věci tak, jak jsou, a doufat, že ty statisíce Ukrajinců, co k nám teď utekli, že jim pomůžeme jako jejich dědům a že nám budou stejně užiteční a stejně se zapojí do našeho stylu života. Jako ty desetitisíce Ukrajinců, co k nám utíkali již od časů první světové války, a hlavně po bolševické revoluci.

To, co se děje, vypadá jako nějaká šílená počítačová hra. Mám dojem, že současná generace západních politiků, ale obecně i mnoho mladých lidí v Evropě, kteří nikdy nezažili boty okupantům, tanky v ulicích a prázdné krámy, žije pořád v nějakém snu a že probuzení z ně bude pro ně dosti drsné.

P.S. Když se tak neustále mluví o Ukrajincích tak či onak, občas jako kdyby to byli nějací Marťani, tak bych jen připomněl, že v 1. československém armádním sboru za 2. světové války, čítajícím celkem 60 000 příslušníků, tvořili počátkem září 1944 před bitvou v Dukelském průsmyku vojáci české národnosti, narození na území ČSR, jen 5,6 % z celkového počtu. Nejvíce bylo Volyňských Čechů 42 %, Rusínů a Ukrajinců 24 %, Slováků 20 %.



Kouzelná oslava Mezinárodního dne jógy na Karlově mostě
Kouzelná oslava Mezinárodního dne jógy na Karlově mostě

Pražští jogíni se 21. června poprvé připojili k ostatním jogínům, aby s nimi oslavili Mezinárodní den jógy. Oslavy se zúčastnilo 400 jogínů a sešli...