Minulý měsíc zveřejnil Wall Street Journal rozhovor s ředitelem francouzské vnitrostátní rozvědky Patrickem Calvarem. „Konfrontace je nevyhnutelná,“ řekl pan Calvar. Odhaduje se, že mezi francouzskými sedmi milióny muslimy je 15 000 saláfistů, „jejichž radikálně-fundamentalistické vyznání víry dominuje v mnoha převážně muslimských čtvrtích na okrajích měst, jako je Paříž, Nice nebo Lyon. Jejich kazatelé volají po občanské válce, ve které muslimové vyhladí ty bezvěrce v sousedství.“

Tito saláfisté otevřeně zpochybňují francouzský způsob života a netají se svou ochotou svrhnout stávající řád v Evropě pomocí teroristických útoků a fyzického zastrašování. Pokud by islamistické hrozby byly omezeny jen na saláfisty, tak by bylo paradoxně snazší je porazit.

Je zde ve skutečnosti ještě další hrozba, ještě nebezpečnější, protože je obtížnější ji dešifrovat. Před nedávnem byla časopisem Valeurs Actuelles nazvána „tiché dobývání“. Je to probíhající projekt „umírněného islámu“ přinášející podrobení. „Jeho cíl je jasný: změnit francouzskou společnost. Pomalu, ale jistě.“

Tato hrozba je ztělesněna hlavní postavou románu Michela Houellebecqa Podvolení: Mohammed Ben Abbes, „umírněný“ muslim, který se stane francouzským prezidentem a přetváří Francii na islámský stát. A kde odstartoval prezident Ben Abbes islamizaci? Na univerzitě v Sorbonně. To se již děje: Katar dal nedávno této slavné univerzitě významný finanční dar určený na vzdělávání migrantů.

Ve Francii má tiché dobývání tvář Svazu islámských organizací Francie (UOIF), který zpráva Centra Simona Wiesenthala obviňuje z „antisemitismu, obhajoby a financování terorismu a vyzývání k džihádu ...“.

Nejenže „UOIF nepodporuje integraci muslimů ve Francii“, zpráva uvádí, že „ve skutečnosti je líhní většiny radikálních islamistických postojů.“

V Itálii jsme právě byli svědky strategie tohoto „umírněného islámu“. Největší a nejvlivnější islámská organizace Svaz islámských společenství a organizací v Itálii (l’Unione delle Comunità ed organizzazione islamiche in Italia, UCOII) podporovala v Miláně první muslimskou radní Sumayu Abdel Qader, zahalenou kandidátku středo-levé koalice. Její manžel Abdallah Kabakebbji otevřeně vyzval ke zničení Státu Izrael: „Je to historický omyl, podvod,“ napsal na Facebooku. Jeho řešení? „Ctrl + Alt + Delete.“

Sumaya Abder Qader ve volbách porazila skutečnou umírněnou muslimku, nezahalenou somálskou aktivistku Maryan Ismail. Paní Ismail jsem potkal na proizraelském fóru v Miláně. Po prohře ve volbách se rozešla s italskou Demokratickou stranou otevřeným dopisem: „Demokratická strana se rozhodla pro dialog s tmářským islámem. A tak se opět stalo, že postoje moderního, pluralitního a inkluzivního islámu nebyly vyslechnuty.“

Vezměte si dvě „hvězdy“ tohoto francouzského „umírněného islámu“. První z nich je Tárik Ramadan, vnuk Hasana al-Banny, zakladatele Muslimského bratrstva, jehož motto zní: „Alláh je náš cíl; Prorok je náš vůdce; Korán je náš zákon; Džihád je naše cesta; zemřít na Alláhově stezce je naše nejvyšší naděje.“

Ramadan se neskrývá v Raqqa, ani nestřílí na francouzské občany. Získáním francouzského občanství by se rád stal jedním z nich. Jeho kancelář se nachází na pařížském předměstí Saint Denis; napsal třicet knih a na Facebooku má dva miliony fanoušků. Ramadan zastává významné akademické funkce po celém světě, je ředitelem Výzkumného centra pro islámské právo v Dohá (Katar) a prezidentem Evropské muslimské sítě. Veřejně propaguje islám spolu s bývalým italským premiérem Massimem D’Alemou. Nedávno Ramadan vysvětlil svou vizi pro Evropu a Francii: „Islám je francouzské náboženství a francouzština je jazykem islámu.“

Podle Ramadanova plánu se nemůžeme nadít poevropštění islámu, podle něj to bude beznadějná strašná islamizace Evropy. Je odpůrcem asimilace muslimů do francouzské kultury a společnosti. Několik dní před volbami v Miláně byl Ramadán v Itálii, aby podpořil kandidaturu Sumayy Abdel Qader.

Druhou francouzskou „hvězdou“ je Dalil Boubakeur, rektor Velké mešity v Paříži. V roce 1989 ospravedlňoval Boubakeur pronásledování Salmana Rushdieho ajatolláhem Chomejním. V roce 2002 vypovídal pro žalobu proti spisovateli Michelu Houellebecqovi. V roce 2006 zažaloval u soudu Charlie Hebdo po zveřejnění dánských karikatur Mohammeda. V loňském roce Boubakeur vyzval k přeměně kostelů na mešity a požadoval „zdvojnásobení“ počtu mešit ve Francii.

Dalil Boubakeur, rektor Velké mešity v Paříži, vyzval k přeměně kostelů na mešity a požadoval „zdvojnásobení“ počtu mešit ve Francii. (Zdroj obrázku: TV5 Monde)

Ve Spojeném království vykonávají hlavní muslimské organizace „islámskou spravedlnost“ prostřednictvím více než 85 soudů šaría působících u mešit. Rozvod, polygamie, manželská nevěra a bití žen jsou jen některé ze záležitostí tohoto soudnictví. V Německu kritizoval vícekancléř Sigmar Gabriel Saúdskou Arábii za financování islámského extremismu v Evropě. To je totéž království, které loni nabídlo postavit v Německu 200 nových mešit.

Katar se svou hlásnou troubou televizí Al Jazeera je také velmi aktivní ve sponzoringu islámského radikalismu Muslimského bratrstva v celé Evropě. Katarská královská rodina například v roce 2015 darovala oxfordské St. Anthony College, kde učí Tariq Ramadan, 11 milionů britských liber. Katar také oznámil, že je ochoten utratit 65 milionů USD na francouzských předměstích, které jsou domovem pro drtivou většinu ze šesti milionů muslimů ve Francii.

Dnes v Evropě připadá v úvahu několik scénářů, včetně toho nejhoršího. Mezi nimi je i občanská válka, o které začínají mnozí mluvit, včetně ředitele francouzské vnitrostátní rozvědky Patricka Calvara. To je to, co si Islámský stát přeje: rozpoutání takové represe vůči muslimům, která způsobí, že muslimská populace ukáže svou solidaritu s radikální muslimskou menšinou. Přesto existuje ještě horší možný výsledek: že se nic nestane a budeme pokračovat tak, jako nyní.

Výsledek je důležitější než použité prostředky. Islámský stát má stejný cíl jako většina členů takzvaného „umírněného islámu“: panství pod vládou zákona šaría. Mnozí údajně „umírnění muslimové“, i když sami násilné činy nepáchají, tak je v tichosti podporují. Podporují je tím, že proti nim otevřeně nevystupují. A pokud proti nim vystupují, dělají to obvykle v kódovaných termínech: říkají, že jsou „proti terorismu“, nebo že jsou znepokojeni možností „odvety“ proti nim za násilné činy muslimů.

Násilničtí džihádisté, však nejsou jedinými prostředky přeměny Evropy, a možná je jejich činnost dokonce kontraproduktivní: mohli by totiž svými útoky probudit napadené národy. Měkké a diskrétnější prostředky, jako je sociální tlak a propaganda, jsou ještě nebezpečnější, a možná ještě účinnější: jsou hůře vidět, jako je například přijetí duálního soudnictví a právních systémů Západem; šaría finance (Pokud by existoval „nacistický finanční“ systém, v němž by všechny finanční transakce posilovaly Třetí říši, jaký vliv by to mělo na 2. světovou válku?), a rychlý růst počtu mešit a extremistických islamistických webových stránek na Západě. Ačkoli skutečně existuje mnoho skutečných „umírněných muslimů“, existuje také ještě mnoho těch, kteří nejsou umírnění.

Pro konzervativní muslimy však každý muslim, který neakceptuje každé slovo Alláha - celý Korán - není pravý muslim a hrozí mu obvinění z „odpadlictví“, za které je trestem smrt. Jusuf al-Qaradawi, přední sunnitský teolog sídlící v Kataru, řekl: „Kdyby se zbavili [muslimové] trestu za odpadlictví, islám by dnes neexistoval.“

To je důvod proč zesnulá spisovatelka Oriana Fallaci jednou časopisu The New Yorker řekla: „Nesouhlasím se lží o tzv. umírněném islámu.“ On je tím důvodem, proč skuteční „umírnění muslimové“ jsou umlčeni nebo zavražděni.

Současnou mentalitu většiny muslimů bychom mohli shrnout takto: „Vážení Evropané, pokračujte v přemýšlení o kratším pracovním týdnu, předčasném odchodu do důchodu, potratech na požádání a odpolední manželské nevěře. S pomocí vašich zákonů nad vámi zvítězíme. Podle našich zákonů vás potom přinutíme se podřídit islámu.“

Giulio Meotti, kulturní redaktor Il Foglio, je italský novinář a spisovatel.

Převzato z webu Gatestoneinstitute.org
Přeložili Libor Popovský a Helen Kolínská