EVROPA: Testování Tureckem
Odpověď na zásadní otázku nedělní volby nedaly
Vše, co se děje v Turecku posledních let, směřuje k odpovědi na důležitou otázku: Může fungovat islámská demokracie? Může být analogií křesťanské demokracie, jak ji známe z Evropy? Může být Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) prezidenta Erdogana protějškem Křesťanskodemokratické unie (CDU) kancléřky Merkelové? Řekněme rovnou, že nedělní volby k odpovědi nepřispěly.
Problém není v tom, že AKP jasně vyhrála a sestaví jednobarevnou vládu. Takovou bude mít i Polsko. De facto ji má Maďarsko. Donedávna ji měla Británie. A mají ji i USA. Definice demokracie nepřikazuje koalice či složení vlád. Zabývá se jejich odvolatelností a střídáním. Právě v tom zůstává otázka islámské demokracie i po nedělních volbách otevřená.
CDU je konstitutivní součástí německé demokracie už skoro sedmdesát let. Měla své éry silných vlád (Adenauer, Kohl), ale i doby odchodů do opozice (za levicových kancléřů Brandta, Schmidta a Schrödera). AKP se jí vyrovná až ve chvíli, kdy bude moci bilancovat své vlády i pobyty v opozici. Až pak Turecko doloží, že není zemí jedné vlády, jednoho prezidenta, jedné ideologie. Tak jako Polsko – to už zažilo vládu Kaczyńského strany Právo a spravedlnost (neozývá se v tom názvu duch Erdogana?), pak její odchod a nyní další vítězství.
Pohled na Turecko západníma očima je obtížný a ovlivněný dvěma zrcadly. Zrcadlo Evropy ukazuje samé problémy, které Turecko – ať už to Atatürkovo, vojenských sekulárních vlád či Erdoganovo – diskvalifikují. Ukazuje zemi, která nemá vyřešený vztah k menšinám, ke svobodě slova ani k vlastní minulosti (ke genocidě Arménů před sto lety). Ale zrcadlo Blízkého východu ukazuje spíše turecké plusy: jediný otevřený a stabilní stát oblasti, jediný muslimský člen NATO, jediná země, která pustila do férové volební soutěže nesekulární stranu (AKP), aniž to pak vedlo k otřesům či náběhu k islamistické revoluci (jako v Egyptě po pádu Mubáraka).
Turecko nikdy nebude tak západní, jak by si přáli někteří idealisté v EU. Jeho prioritou nebudou menšiny, diskriminační agenda či genderový diskurz. S tím by nehnula ani silná opozice, která by vystřídala AKP u vlády. Důležitější ale je, aby Turecko nebylo tak východně nelidské a islamistické, jako je proruský Írán či proamerická Saúdská Arábie. Na takovém nejmenším společném jmenovateli by se mohl Západ vůči Erdoganově straně i zemi shodnout.
LN, 3.11.2015