Norský teroristický útok ukázal řadu zajímavých věcí, mimo jiné i tuto: už tři dny po něm je de facto jasno v osobě pachatele a uvažuje se o spravedlnosti. To je novinka. Sebevražední džihádisté (před deseti lety v USA či v létě 2005 v Londýně) nechávají otázku spravedlnosti v rukou Alláha – s tím, že v nebi je coby mučedníky zahrne přízní. To Anders Breivik nás staví před zásadnější otázku. Má terorista, který útočí na základy liberální společnosti, na její otevřenost, toleranci a měkký přístup, právě z její otevřenosti, tolerance a měkkého přístupu profitovat?
Dovídáme se, že muži, jenž povraždil ke stovce lidí, na svůj čin se systematicky připravoval a chtěl jím podlomit základy státu, hrozí podle norských zákonů trest nanejvýš 21 let vězení. A byť zákon může nařídit další vězeňský dohled, je očividné, že pobyt v norském kriminále – uzpůsobeném podle zásad otevřenosti, tolerance a měkkého přístupu – má daleko k trestu, který se podle obecného citu pro spravedlnost jeví přiměřený.
Spočívá spravedlnost pouze v aritmetice? Má trest za cílený masakr vyplynout z rovnice trest za jednu vraždu krát sto? V Evropě to moc nefunguje. Stanovené limity – v případě Norska 21 let – ukazují, že vposledku vyjde nastejno, zmasakruje-li pachatel dva lidi, nebo dvě stě. Je to normální?
Už bylo řečeno, že Breivika k činu motivovala též nerovnováha mezi tím, co se oficiálně říká (vstřícnost k přistěhovalcům), a realitou (spíše se norská společnost přizpůsobuje přistěhovalcům než oni norské společnosti). Jenže mezi Breivikovým činem a jeho možným postihem je ještě větší nerovnováha. Je docela možné, že i lidé, kteří bagatelizují ten první nepoměr, se rozčílí nad tím druhým. A tady nejde jen o Norsko, nýbrž o celou Evropu.
Zkuste si položit jednu zkušební otázku. Už jsme si zvykli na to, že celý Západ je v té či oné míře ohrožován terorismem. Před sedmi lety v Madridu zahynulo na dvě stě lidí, před šesti lety v Londýně přes padesát, nyní v Norsku téměř sto. Ale kolik polapených teroristů, tedy masových vrahů, kteří chtěli otřást základy celých společností, bylo za posledních dvacet let odsouzeno k smrti? Zúžíme-li odpověď na nepochybně demokratické země, dojdeme jen k číslu sedm. A skutečně popraven z nich byl zatím pouze jediný – neblaze proslulý Timothy McVeigh.
Aby bylo jasno. Tady nejde o apologetiku trestu smrti ani o tvrzení, že vysoké tresty odradí další pachatele. To asi ne. Jde o to, poukázat na příklady zemí, které tu věc prostě berou vážně, které – řečeno po selsku – se brání tomu, co je ohrožuje. Zmíněná liberální společnost pěstující toleranci, otevřenost a měkký přístup jako by vůči teroristům, kteří ji ohrožují, ztrácela pud sebezáchovy. Evropa staví samotný trest smrti na roveň zločinu. Odmítá přidružovat státy, které trest smrti aplikují. A pro výstrahu argumentuje praxí v Íránu a Číně.
Ano, právě v Íránu a Číně vidíme, jak se absolutní trest zneužívá, jak rozsudky vznikají na běžícím pásu, účelově, nespravedlivě, ve zrychlených řízeních. Jenže to vůbec neznamená, že trest smrti se neuplatňuje i v zemích zcela demokratických, například v Japonsku, Indii a Spojených státech.
Amerika zůstává jediným státem Západu, který v posledních dvaceti letech skutečně popravil teroristu. Zní to jako vtip, ale je to realita. McVeigh zavraždil 168 lidí výbuchem nálože v dubnu 1995 způsobem, který jako by nyní opsal Anders Breivik. Jenže McVeigh byl o dva roky později odsouzen k smrti a v červnu 2001 popraven. V Japonsku čeká na trest smrti pět členů sekty Óm šinrikjó, kteří v březnu 1995 zavraždili sarinem 13 lidí v tokijském metru. Stále ještě žijí, ale ani nejvyšší soud jejich tresty nezrušil. A před rokem v Indii odsoudili k smrti jediného přeživšího teroristu z těch, kteří při útoku na Bombaj v listopadu 2008 zavraždili 164 lidí.
Neevropské? Podívejme se tedy, co znamená evropské. Když byli chyceni teroristé, kteří před sedmi lety bombami ve vlacích u Madridu zavraždili 191 lidí, byli odsouzeni podle rovnice trest za jednu vraždu krát 191. Výsledek? Dostali astronomické výměry 40 000 let, ale v praxi španělský limit připouští jen 40 let. A budou-li se ve vězení hezky chovat...
Hlídejme si vlastní větev Ano, Evropa hýčká své hodnoty jako otevřenost, toleranci a měkký přístup. Ale hýčká je i vůči těm, kteří chtějí právě tyto hodnoty podřezat. Díváme-li se na to, co čeká Anderse Breivika, na chladný a sebevědomý postoj, s nímž nahlíží svou budoucnost, nebylo by od věci se inspirovat spíše Indií než navyklým modelem hlásajícím toleranci i vůči těm, kteří chtějí toleranci vyhladit terorem. Po selsku se tomu říká podřezávat si pod sebou větev.
LN, 26.7.2011
Autor je komentátor LN