Evropská unie se dnes žene z jedné krize do druhé a neví jak z toho ven. Jako "prostor svobody, bezpečnosti a práva při respektování základních práv a různých právních systémů a tradic členských států", jak předpokládal článek 67, Kapitoly 1, obecných ustanovení t.zv. konsolidované Lisabonské smlovy, představy a skutečnost jakýchkoliv demokratických funkcí této unie už dávno přestaly existovat. Během doby se totiž unie stala obětí monstrozní byrokracie, charakterizované diktaturou ideologickího dogmatismu a ekonomického diletanství.

Od začátků transformace Evropského hospodářského společenství v Evropskou unii muselo být každému jasné, že jejím cílem, kromě zajištění uzemní celistvosti a politicko-hospodářské stability, bylo především zabezpečení velmocenských aspirací hlavních iniciatorů unie, to jest Německa a Francie.

Není divu, že si Německo s Francií pro sebe v unii uplatňováním svého hospodářského vlivu a svých byrokratických tradic často nevybíravým způsobem postupně vytvořily zvláštní podmínky pro politicko-hospodářskou nadřazenost, manipulativní jednání a rozhodující vliv. Nemalou měrou jim k tomuto postavení pomohla politická pošetilost, ekonomická prostoduchost a podlézavost velké většiny politických oponentů. Teritoriálně vzato, tyto bezpáteřní politické padavky se nachází v hojném počtu a prakticky ve všech členských státech unie.

Proto se nemůžeme divit, že dvojice Merkelová a Sarkozy vystupuje sebevědomě, suverénně a neomylně. Při podrobnějším zkoumání je ale zřejmé, že toto sebevědomí je jen maskou, která zakrývá jejich bezradnost a bezmocnost. To neni Führerschaft, to je manažerské fiasko.

Důkazem je zpráva z Berlína ze sobotního (26.11.) večera, která uvádí, že "státy eurozóny" horečně zvažují plán urychlené integrace finanční politiky celé unie a že "evropští vůdci" neváhají přesvědčovat (nutit!) soukromé investory, aby znovu pomohli "vyřešit" problém krizového zadlužení států eurozóny a zabránili jejímu úplnému rozpadu. Které soukromé investory k tomu chtějí donutit? Evropské banky, velké podniky, věřitele, akcionáře a spořitele, aby znovu kupovali bezcenné papírky dluhopisů a spasili unii, nezodpovědné politiky a správce státních pokladen, a zachránili "kůži" unijním prominentům?

Velkolepé plány a velkohubá prohlášení těchto dvou politických prominentů jsou nebezpečné nejen pro unii, ale i pro jejich vlastní národní hospodářství. Obě jejich státní pokladny jsou zadluženy a jejich soukromé banky jim na další extravagantní nápady už nepřistoupí. Tak na příklad, dvě největší německé banky, Deutsche a Commerz, doplatily na benevolenci paní Merklové a vykázaly za poslední čtvrtletí dohromady horentní ztrátu přes 1 milliardu eur. Francouzské banky na tom nejsou o nic lépe. Výsledkem je, že hodnota jejich akcií je historicky nízká. Je jasné, že pokračování podobných politických a finančních experimentů musí skončit, pokud dvojice Merklová a Sarkozy nechce být plně zodpovědná za hospodářské ožebračení celé unie. Je také na čase, aby si společně hledali nové zaměstnání. Co kdyby zkusili jít na řemeslo?