Evropané žijí ve vztahu k islámskému světu v jakési dvojznačnosti. Z jedné strany chtějí být - v souladu se svou tolerantní náboženskou tradicí, k níž se dopracovali po staletích náboženských válek - vůči svým islámským spoluobčanům a přistěhovalcům snášenliví a otevření.

Nebrání jim ve výkonu jejich náboženských obřadů, a proto se v žádné evropské zemi nekladou překážky stavbě mešit, zřizování islámských modliteben atd. Na druhou stranu mnozí Evropané s obavami sledují malou snahu islámských věřících vyrovnat se se skutečností, že v Evropě žijí v zemích, které jsou po staletí formovány křesťanskou a židovskou kulturou a stále je ještě v řadě zemí většina obyvatel křesťanského vyznání. Islámští věřící hledají své místo pro svou víru a její svobodné vyznávání, ale stále ještě se nedokázali vyrovnat s tím, že jim tento prostor musí nejen umožňovat vlády, ale také většinová společnost.

A že by v této společnosti neměli vyvolávat obavy z islámu a podněcovat v ní náboženskou nesnášenlivost. A řekněme si po pravdě, že toto se na mnoha místech v Evropě děje. Islámští věřící vytvářejí na řadě míst uzavřená, netolerantní společenství, ve svých mešitách rádi po poslouchají nenávistná kázání proti zkaženému Západu a proti integraci do evropské společnosti. Mnozí Evropané se ale raději tímto směrem nedívají a stále se omlouvají za své multikulturní nedostatky a vyznávají opakovaně svou dobrou vůli a ochotu ke spolupráci. V páté súře Koránu, která se jmenuje Prostřený stůl, se přitom praví: Vy, kteří věříte! Neberte si židy a křesťany jako přátele, neboť oni jsou přáteli jedni s druhými. Kdokoli z vás se s nimi přátelí, ten se stane jedním z nich a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý.

Švýcarské referendum, jímž se zakazují stavby minaretů, přišlo v pravou dobu a vyslalo důležitý signál. Na jedné straně se Švýcaři ani o kousek neposunuli od svých ústavně zakotvených práv, mezi nimiž je právo na svobodné vyznávání náboženství, ve Švýcarsku se stavěly a budou stavět mešity, budou budovány či pronajímány modlitebny pro islámské věřící. Většina Švýcarů už ale nechce tolerovat stavbu minaretů, něčeho, co k mešitě nutně nepatří. V samotném Švýcarsku existují i mešity bez minaretů, které jsou v moderní době spíše symbolem než praktickým zařízením. V islámských zemích z minaretu předzpěvuje muezzin do veřejného prostoru, aby svolal věřící k modlitbě. Slovo Boží tak proniká z mešity ven do prostoru, jenže v Evropě tento prostor náleží všem občanům a většině vadí už i minaret jako takový. Minarety mění často tradiční pohledy na města či krajiny a mnohdy působí rušivě. Stávají se totiž dominantami, které vzbuzují obavy z jakési začínající islamizace země.

Srovnávat přitom minarety a jejich funkci se zvoněním zvonů na křesťanských kostelech, jak někteří komentátoři činí, je v zásadě chybné. Kostely v Evropě sice stále ještě slouží křesťanským obřadům a různým slavnostním příležitostem, ale z velké části se také staly součástí evropské kulturní krajiny, protože jsou v ní přítomny přes tisíc let, spolu se zvonicemi odměřují čas, slouží jako orientační body, dodávají životu jistý duchovní smysl, byť už to často není smysl náboženský. Staly se nepostradatelnou součástí evropského životního prostoru, stejně jako jsou mešity a minarety součástí životního prostoru v arabských islámských zemích. V těchto zemích ovšem nepovolují stavbu kostelů vůbec, ať již s věží se zvony nebo bez ní. V Maroku je navíc používání kostelních zvonů oficiálně zakázáno od roku 1960, v Saúdské Arábii není ani jeden křesťanský kostel, ačkoli tam žije zhruba milion křesťanů. V Íránu byl v září letošního roku přijat parlamentem zákon, jenž zavádí trest smrti pro osoby, které přestoupí z islámu, například ke křesťanství. Je to totiž zrada Boha a opírá se to o Korán, jak jsem trochu naznačil výše citátem z tohoto posvátného textu. Kdybychom tedy měli islámské země hodnotit podle jejich vztahu ke křesťanům a židům a podle jejich tolerance k místům jejich kultu a svobodnému vyznávání jejich náboženství, pak bychom je museli označit za extrémně netolerantní a vůči Západu nepřátelské.

Oproti tomu je Evropa místem náboženských svobod, oddělení státu a náboženství, místem, kde jsou ve většině zemí garantovány lidské a občanské svobody. V arabských islámských zemích si obyvatelé o takovýchto svobodách mohou nechat jen zdát. A když už přijdou do Evropy a mohou je užívat, jako například ve Švýcarsku, měli by se chovat s jistou, alespoň malou vděčností a snažit se švýcarský systém posilovat a rozvíjet. Mnozí z nich chtějí v Evropě i nadále žít, stát se občany dotyčných států se všemi právy, ale také povinnostmi, a stejnou budoucnost patrně plánují i pro své děti. Jen jedno by neměli plánovat, a sice učinit z evropských zemí islámské země, v nichž bude platit šaríja, islámské právo. Měli by si uvědomit, že tím by Evropu zničili a vrátili by ji o několik století nazpět.

Z případu zákazu stavby minaretů by se proto neměla dělat tragedie, ale mohl by se spíše brát jako příležitost ke změně některých přístupů. Zákaz by se měl brát jako jistý signál, vzkaz nábožensky svobodné společnosti islámské komunitě ve Švýcarsku. Asi ve smyslu, že většině občanů vadí snahy její části islamizovat krok za krokem Švýcarsko v duchu islámských fundamentalistů, sídlících například v Ženevě. Toto město bylo v 16.století baštou jedné z větví evropské reformace, kalvinismu. Odtud vzešly inspirace pro boj francouzských kalvinistů, hugenotů, s francouzskými katolíky spojenými s panovnickou mocí, odtud vzešly inspirace pro různé události nábožensko-občanských válek v řadě evropských zemí, v nichž šlo o náboženské svobody. Pro postupné prosazení náboženských svobod vůči spojenectví států a církví. Mnozí kalvinisté pak museli dokonce opustit Evropu a vydat se za moře, do Nového světa, aby zde založili první americké kolonie, v nichž mohli svobodně vyznávat a praktikovat svou víru. Což se pak odrazilo i v americkém pojetí politických svobod. A nyní se stala Ženeva sídlem islámských fanatiků, kteří plánují islamizaci Evropy.

Švýcarsko je zemí, v níž tradičně vládnou liberálové, které volí většina obyvatel. Muslimové v Evropě by proto měli brát vzkaz ze švýcarského referenda vážně a zamyslet se, co vlastně v Evropě chtějí, zda právní jistoty, bezpečí nebo napjaté vztahy, plné podezírání a nedůvěry. Neměli by se pokládat za oběti, ale za partnery v demokratické diskuzi o budoucnosti země, v níž chtějí žít.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6