aneb Otcové povinně na rodičovskou

V tichosti a stranou mediálního zájmu byla před více než rokem přijata směrnice EU pod výmluvným názvem „o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob“. Má donutit otce, aby chodili více na rodičovskou.

Jde o další z dílů nekonečného seriálu, kterým bruselští sociální inženýři naplňují své svaté poslání pečovat o blaho nás všech a lajnovat nám proto naše životy. A to ať už se nám to líbí, nebo ne. Tentokrát došli k závěru, že není na světě nikoho, kdo by věděl lépe než oni, který z rodičů a jak dlouho se má starat o děti v rámci rodičovské dovolené. A tak vytvořili směrnici, ve které tyto svoje myšlenky zhmotnili. V plném znění si ji lze přečíst zde.

Neupravuje však jen tuto jedinou oblast. Jednu ze změn novopečení tatínkové dle mého soudu dokonce uvítají. Článek 4 totiž stanoví, že budou mít nově nárok na delší otcovskou dovolenou. Konkrétně místo sedmi dnů rovnou celých deset. Ovšem hned při čtení následujícího článku 5 obsahující již výše zmiňovanou úpravu dovolené rodičovské jim úsměv na tváři nejspíš ztuhne.

V něm se v bodě 1 říká, že každý pracovník má mít nárok na to, aby ji mohl čerpat v délce minimálně čtyř měsíců, přičemž není stanoven ani její horní limit a ani to, který z obou rodičů a v jakém rozsahu bude moci této možnosti využít. Ale následující bod 2 tuto zdánlivou volnost omezuje. Píše se v něm totiž, že dva měsíce z této doby nebude možno mezi oběma rodiči převádět. Což přeloženo do srozumitelné češtiny znamená, že pokud budou chtít rodiče čerpat rodičovskou dovolenou v plné výši, bude muset každý z nich strávit doma se svým potomkem alespoň dva měsíce. Jestliže by tedy chtěla matka být doma s dítětem například dva roky, tak má smůlu, protože bude muset po 22 měsících zpátky do práce a na jejím místě ji vystřídá otec. A pokud to neudělá, hrozí oběma rodičům zkrácení doby čerpání rodičovského příspěvku (zde). Což by je v tomto konkrétním případě přišlo na 25 tisíc.

Cílem této nové úpravy má být údajně to, aby se ženám po skončení rodičovské zjednodušil návrat do pracovního procesu. Upřímně řečeno mi není úplně jasné, jak jim to, že začnou chodit do práce o dva měsíce dřív, má vlastně pomoct. Ale pokud to přeci jen bude chtít některá maminka udělat, není lepší nechat toto rozhodnutí výhradně na ní a na otci jejího dítěte? Vždyť kdo jiný by měl vědět, jak si co nejlépe uspořádat rodičovskou, aby to vyhovovalo oběma rodičům z pohledu výše jejich příjmů, charakteru a náročnosti jejich profese, potřebě si od celodenní péče o dítě na čas odpočinout, případně rozhodnutí jednoho z nich upřednostnit péči o něj před profesní kariérou. A pokud dojdou k závěru, že prostřídání na rodičovské pro ně smysl má, tak proč ne. V tom případě je pochopitelně užitečné takovou možnost mít. Nikoliv však povinnost. Jejím zavedením totiž bruselská vrchnost nejen, že nutí otce, aby zůstávali se svým potomkem doma, ale zároveň bere možnost se o svoje dítě starat i těm matkám, které by o něj pečovaly rády.

Aplikace zmiňované směrnice do našich právních norem pomalu vstupuje do legislativního procesu, a tak lze kolem tohoto tématu nejspíš ještě očekávat bouřlivou diskuzi. Zatím vystupují na její obhajobu především Piráti. Alespoň tak lze usuzovat z vyjádření paní poslankyně Richterové (zde), která prohlásila:

„Máme šanci implementovat tu směrnici takovým způsobem, aby typicky otcové, kteří vydělávají víc, chtěli dva měsíce strávit se svým malým dítětem a využít tuhle možnost toho intenzivnějšího přizpůsobení té nové životní situaci.“

Pod tou „implementací směrnice takovým způsobem“ si Piráti představují motivaci tatínků zůstávat s dětmi doma pobíráním dávky ve výši 70 % mzdy. Co už ovšem neříkají, je to, že má jít jen o mzdu průměrnou. Před takovou motivací ti, co vydělávají „víc“, padnou nepochybně na zadek. Navíc podporou povinnosti čerpat rodičovskou oběma rodiči dávají Piráti pořádnou facku principu respektování svobody volby, kterým se jindy tak ohánějí. Třeba když před časem prosazovali, aby si ženy mohly svobodně zvolit, zda chtějí používat přechýlené, nebo nepřechýlené příjmení (zde). Člověk by měl skoro pocit, jako by se jejich přístup k individuálním svobodám řídil poněkud pokryteckým pravidlem „jak se to zrovna hodí“...

Ale vraťme se ke zmiňované směrnici. Otázkou je, proč vlastně nechce bruselská vrchnost nechat rozhodnutí o tom, kdo a jak se má o dítě starat, na jeho rodičích. Dle mého soudu je tím důvodem systematická snaha o postupné stírání rozdílů mezi muži a ženami včetně těch, které vyplývají z jejich přirozené biologické role. A lze se jen dohadovat, co nás v průběhu tohoto procesu ještě očekává.

Nedejbože, aby se někdo z genderových ideologů nezačal třeba zamýšlet nad řešením situace, kdy otec nastoupí na rodičovskou dovolenou a matka bude ještě kojit. Odhaduji, že výsledkem této usilovné mentální činnosti by byla směrnice „o rovnováze v péči o dítě mezi oběma rodiči“, která stanoví, že s čerpáním rodičovské dovolené je spojena povinnost potomka i kojit. Mimo jiné by se tím zabilo hned několik much jednou ranou. Jednak by se dosáhlo pořádného pokroku v potírání genderových stereotypů a ukázal by se směr jakým postupovat i v jiných, z tohoto pohledu nevyvážených oblastech. Jako je třeba těhotenství nebo porod. A v neposlední řadě by tím EU konečně překonala odborníky ze Sovětského svazu. Ti totiž dokázali rozdojit jenom kozla...

Ostatně soudím, že Evropská unie ve své polisabonské podobě musí být zničena.