Od pátečního rána 24. června, kdy svět po sečtení hlasů oblétla zpráva o rozhodnutí britských voličů odejít z Evropské unie, zachvátila eurounijní elity a na ně napojená média panická hrůza z demokracie. Není divu. Pokud by se referendum o vystoupení z EU konalo v dalších členských státech, v eurohantýrce jen pouhých zemích (asi jako těch německých spolkových...), ke statečným Britům by se asi nemálo z nich připojilo. A tak se od evropské reality odtržení vládci i jejich neméně vyděšení žurnalisté a veřejní polovzdělanci spojili kolem starého sovětského komunistického hesla „děržať i nepuščať,“ tedy v českém překladu: držet a nepustit.
Premiér Sobotka musí mít poslední dobou hrůzné sny, když se v záchvatu upřímnosti dal slyšet, že nehodlá připustit ani pouhou diskusi o vystoupení z EU referendem, natož pak onen příšerný demokratický skutek samotný. Něco takového, jako je lidové hlasování o odchodu z EU, by podle něj mohl chtít jen hotový šílenec. Zato vstoupit do Evropské unie referendem před třinácti lety za převahy zběsilé, na do nekonečna omílaných nepravdách založené, demagogické vládní propagandy Sobotkova předchůdce Špidly žádné šílenství nebylo? Byl to nejspíš moudrý čin vládní a spřízněnou mediální propagandou pečlivě zpracovaného lidu. Ale moci nyní svůj tehdejší omyl napravit novým referendem se již u Sobotků občanům nepovoluje. Takže máte smůlu, holoubci, spadla klec, jak nám ustrašeně říká náš předseda vlády. Britský útěk z ní se holt u nás za žádnou cenu nesmí opakovat, křičí po něm na občany jeho k smrti vyděšená vláda. Britský příklad ale táhne. Sobotka nesobotka, Juncker nejuncker. Svíravý strach ze svobodné debaty a vůbec demokracie je čistě problémem strachu o samotnou existenci zatím tak slibných politických kariér.
Britská červnová konzervativní revoluce má na Evropu podobný vliv, jako měly kdysi od 18. do 19. století revoluce ve Francii. Pohnuly Evropou směrem ke svobodě a demokracii, jež nakonec dorazily i k nám. A právě dnešní Francie je státem, jenž může britský příklad brzy následovat. Francouzi schválili Maastrichtskou smlouvu o EU jen o fous a tzv. Euroústavu jednoznačně odmítli. Referendum o její převlečené verzi v podobě dodnes platné, neblahé Lisabonské smlouvy, podle které se nám např. můžou většinovým hlasováním přikazovat migrantské kvóty, se ale již pro jistotu konat nesmělo. A z referenda o vystoupení z EU má nyní francouzský prezident podobný strach jako český premiér.
Chce-li se Evropa vrátit ke svým lepším, demokratickým tradicím, musí podle britského vzoru nutně projít kaskádou demokratických revolucí, asi jako v r. 1848. Na takový osvobozující Den D, nebo přesněji revoluční Den referenda, ale nelze jen čekat. Invaze musí přijít zevnitř. Pokud se o ni nepřičiníme, nikdo jiný to za nás neudělá. Místo toho budou sveřepě a se strachem v očích jednat síly nynější Svaté aliance bruselských, pařížských, ale právě tak i pražských Metternichů a Bachů. Říkají si povýšeně Evropané. Ale ve skutečnosti jsou jen hanbou Evropy a její demokracie. Je tedy na čase je po britském vzoru vyměnit. Jak referendem o vystoupení z EU, tak volbami. Ty nejbližší jsou u nás v říjnu. Ty hlavní přijdou napřesrok.
Autor je filosof