V první zprávě o atentátu ve Stockholmu hlásily agentury, že byly ihned zabezpečeny vládní budovy. Ale proč by na ně teroristé útočili? Vlády pro ně nejsou nebezpečné. Nezachytily je na hranicích země a prosazují pravidla, která omezují možnosti slušných lidí a dávají spoustu možností zločincům.

No, tak aspoň mohli tiskoví mluvčí za kordónem policistů v klidu vypilovávat x-té prohlášení o tom, že vláda je otřesena a soucítí s příbuznými zavražděných a zraněných. A jistě nezapomněli po x-té zopakovat, že terorista byl sice opět muslimského vyznání, ale že muslimové jako takoví za to určitě nemohou. Možná vás to udiví, že v tom s nimi souhlasím; do jisté míry.

Komentátoři a politici donekonečna analyzují všemožné aspekty atentátů, ale jedné otázce se spíše vyhýbají. Jak dlouho budou Evropané jenom prchat před vražednými kamiony, uhýbat před bodnutím nožem a doufat, že právě je další bomba neroztrhá? Jak dlouho to bude trvat, než Evropané přestanou rozlišovat mezi zlými a hodnými muslimy? A kdy se oni sami začnou teroristicky chovat?

Můj odhad je takový: Je pouze funkcí počtu vražedných útoků, které mohou postihnout kohokoliv, kdekoliv a kdykoliv, že bude s každým atentátem stoupat nedůvěra, strach a posléze odpor Evropanů vůči všem muslimům; proti každému, kdo patří „k nim“. To je nespravedlivé, ale zároveň to odráží archaickou evoluční dovednost nutnou k přežití. V dlouhé historii lidského plemene bylo vždycky otázkou života a smrti vyvodit jednoznačné závěry z toho, když smrtelné ohrožení opakovaně přicházelo od jednoho konkrétního kmene.

A tak i dnes zajímá občany moralizování politiků a médií mnohem méně než to, mohou-li jet bez obav vlakem, procházet se po promenádě, navštívit koncert a vypít si v bistru na chodníku šálek kávy. A s každým dalším atentátem poroste počet těch Evropanů, kteří budou mít dojem, že se ve své vlastní zemi musí pohybovat jako na nepřátelském území. A pak, jednoho ošklivého dne, se podle toho začnou i chovat. Nebudou to dělat všichni, ale dost jedinců na to, aby i v Evropě žijící muslimové začali prožívat podobný trvalý strach, jaký se pozvolna rozšiřuje v evropských metropolích.

Dosud jsou obyčejní lidé v Evropě ochotni rozlišovat mezi muslimy a teroristy. Ale všichni přece víme, že od barbarství dělí každého z nás pouze velmi tenká slupka civilizačních návyků. V Evropě narkotizované blahobytem tato slupka ještě nějakou dobu vydrží. Ale s každým dalším atentátem se blíží chvíle, kdy se lidé rozpomenou na to, že i oni jsou příslušníci biologického druhu, který umí zabíjet. A i když jim EU se svou příznačnou starostlivostí vezme osobní palné zbraně, tak se ukáže, že dokážou zaútočit i tak, jak jim to předvádějí cizinci, kterým oni na svém území poskytli útulek.

Pro sociální vědce, zejména ty pokrokové, kteří věří, že geny neurčují nic a prostředí všechno, bude jistě docela zajímavé pozorovat, kdy a kde k tomuto zlomu dojde. Je pouze otázkou počtu a krvavosti atentátů, kdy již nebude stačit (pořád ještě objektivně pravdivé) ujištění, že se drtivá většina muslimů na terorismu nepodílí. A budou-li se i pak mírumilovní muslimové chtít cítit v Evropě bezpečně, tak již nebude stačit jenom to, aby oni sami ctili zákony hostitelské země, ale zavírali přitom oči před tím, co se děje ve zbytku paralelní společnosti, k níž svým náboženským vyznáním a stylem života volky nevolky náleží. Jsem si jistý, že mnohé z nich již toto dilema zaměstnává.