Premiér Boris Johnson opět zvítězil a jako legendární anglický Mikuláš (Santa Claus) přivezl z Bruselu na Štědrý den vánoční dárek, Merry Brexmas!, smlouvu s Evropskou unií o vzájemném obchodu, která v podstatných rysech obnovuje národní suverenitu tisíciletého království, kontrolu vládních výdajů, hranic a zákonů.

Britský spor s EU byl v posledních letech poněkud zastřen komentáři o komplikovaném vyjednávání, které vypadalo jako pokus o kvadraturu kruhu: jak by mohl mít celní a regulační režim Unie s evropským outsiderem svobodný trh? Za obchodním handrkováním se skrýval konflikt dvou politických světonázorů, je lepší pro lidstvo nadnárodní impérium s nevolenou úřednickou vládou, nebo řád nezávislých národních států?

Johnsonova vláda vyjednávání na principu suverenity prakticky znemožnila a po jedenáct měsíců se jednání nehnula z místa.

Jak by ne, když Unie předpokládala po zkušenostech s premiérkou Mayovou, že Angličanům vnutí unijní pravidla včetně hospodářské a sociální politiky, jež zahrnuje tisíce záležitostí týkajících se daní, dotací, státních investic, ale také dopravy, hygienických opatření, zákoníku práce atd. Británie měla zůstat vazalem v integračním systému protekčního bloku podobně jako státy bývalého sdružení EFTA (Evropské společenství svobodného obchodu) a za přístup na trh tvrdě platit. 

Unie uznává pouze členské státy, protektoráty, žadatele o členství a nepřátele na hranicích. Žádost Británie o svobodný bezcelní a bezpodmínečný trh představuje průlom do ideologie EU. Jak prohlásil nedávno francouzský ministr pro Evropu Clément Beaune: „Bylo by velkou chybou chtít uspokojit ty, kteří hodlají odejít, vždyť nejsme pouze společný trh, Unie je politický projekt a být uvnitř nebo venku prostě není totéž.” I prezident Macron považuje Unii za francouzský projekt a „Británie je nebezpečně blízko” (aby mohla být nezávislá). 

Předpokládalo se, že Francouzi dají přednost nedohodě a obětují 12 miliard svého obchodního přebytku. Do poslední chvíle před Vánoci se zdálo, že jednání o svobodném obchodu bez omezení a cel nikam nevedou, a na horizontu končícího roku (Angličané odmítli prodloužení) vyvstávala hrozba kolapsu obrovské vzájemné výměny zboží (650 miliard eur). A co čert nechtěl, zasáhl covid-19, francouzský prezident zpřísnil karanténu na hranicích a zřejmě nechtěně řidičům znemožnil návrat na Vánoce domů. 

Letecký snímek několika tisíc kamionů, které Angličané zaparkovali na kentském vojenském letišti, musel Evropany vyděsit. Takhle mají vypadat budoucí vztahy s ostrovem? Nevíme, zda se něco v zákulisí nezlomilo a do Francouzů se nepustili Němci, kteří nechtěli o svůj „ostrov pokladů” přijít, mají totiž monumentální přebytek v obchodní bilanci, jen automobilový průmysl vyváží do Británie 19 procent svého obrovského exportu.

Uvážíme-li, jak mocný obchodní kartel je Unie (nemluvě o integrační ideologii) a jak se obává silného konkurenta na své hranici, musíme Johnsonovi přiznat neočekávaný a neobyčejný úspěch.

Zvítězil neústupnou taktikou, ačkoli měl na krku předběžnou, na jeho předchůdkyni vynucenou dohodu o podmínkách vystoupení z EU, která by dnešní smlouvu teoreticky neumožnila. V protikladu k podepsaným podmínkám si britská vláda uzákonila vládu nad svým vnitřním trhem a podepsala s několika desítkami států smlouvu o svobodném obchodu.

V Johnsonově diplomacii jistě hrálo roli jeho klasické vzdělání, ostatně o starých Římanech napsal knihu Římský sen. „Chceš mír, připravuj válku.” Pochopil, že po dobrém nic nevyjedná, a všechno vsadil na zásadu suverenity, o niž šlo v referendu především, a tím tlačil unijní vyjednávače do kouta. Museli hledat kompromis v jednání o konkrétním zboží pouze na zásadě rovného partnerství, kdežto oni stále usilovali o předem daná omezující pravidla. A během jedenácti měsících beznadějného vyjednávání se britská vláda opravdu připravovala na odchod bez dohody, který si nepřála, ale který by Johnsonovi jeho voliči odpustili. Je otázka, jak by se na chaos na hranicích a hospodářskou škodu způsobenou ideology Unie neschopnými se pragmaticky dohodnout, dívala veřejnost v Unii.

A tak se za pět minut dvanáct podařilo dát do kupy kompromis a přestože vyjednaná smlouva není vůči Británii nijak přátelská, těch 1246 zatím neprobádaných stran svědčí o velké nedůvěřě a o nepříjemných podrobnostech, jež mají konkurenční výhody svobodné hospodářské politiky brzdit, nikdo nepochybuje, že státní suverenitu tzv. „dynamiku divergence” (postupný odklon od unijních pravidel) sice za složitých podmínek, případně i odvetných cel a nezávislé arbitráže smlouva umožňuje.

Nepříjemné je pro Brity omezení rybolovu v teritoriálních vodách (22 km), získali jen 25 procent, ale každoroční jednání mají podíl postupně během pěti let navyšovat. Nedošlo k dohodě o finančních službách, v nichž mají výhodu a zřejmě se služby City of London kontinentálcům prodraží. Volná výměna fyzického zboží je lukrativní zejména pro Francouze a Němce, kteří exportují do Británie nejvíc, a měla by pokračovat jako dosud. Británie zaplatí za své dluhy Unii (25 miliard eur), ale vzájemná aktiva se nejspíš vyrovnají a přestává platit roční příspěvek za přístup na trh, jako mají Švýcarsko a Norsko. Některé produkty, jako elektrická auta, mají obsahovat 45 procent součástek vyrobených v Evropě. Bez zádrhelů to fungovat nebude, ale obchodnímu kolapsu se obě strany vyhnuly.

Bude teď záležet na Britech, jak své nezávislosti využijí. Suverenita neznamená automaticky prosperitu. Tu umožňuje jen dobrá vláda.

 MfD, 29.12.2020