Státnický postoj lze jistě definovat různě, ale následující dvě složky by v něm nikdy chybět neměly - odvaha převzít odpovědnost za nelehké rozhodnutí a odhodlání stát na půdě reality. Evropská unie, neobyčejně výkonný generátor mocenské arogance na straně Evropské komise, Německa a Francie na jedné a ustrašené povolnosti malých a menších států zejména, ale nejen středovýchodní Evropy a Balkánu na straně druhé, je již svými vnitřními rozhodovacími mechanismy předurčena k produkci čirého „antistátnictví“. Skoro každá vrcholná schůzka EU je přehlídkou vesměs ideologicky podmíněného nátlaku vůdčích států, jemuž „slabí“ čelí nanejvýš okopáváním kotníků nebo občasným vydíráním.
Invaze imigrantů odhalila v tragické podobě nejen neschopnost tzv. „osmadvacítky“ adekvátně reagovat na zcela mimořádnou politickou krizi (nic jiného se ostatně nedalo očekávat), ale především to, do jaké míry europolitika zničila v národních elitách ponětí o elementární povinnosti každého vrcholného politika, jímž je obrana svěřeného státního území a jeho obyvatel. Z přehlídky trapné zbabělosti a alibismu, jimiž je Evropská unie zamořena, se částečně vymykají premiéři Slovenska a Polska. Státnickou zkoušku v plném rozsahu však složil pouze předseda maďarské vlády Viktor Orbán. Pozoruhodným svědectvím je v tomto směru jeho projev o stavu národa z konce února letošního roku, jehož podstatná část byla věnována migrační krizi.
Orbán je na Západě nenáviděn mj. proto, že odmítá politickokorektní slovník tamních elit, což potvrdil i tentokrát. Konstatoval, že v mnohých evropských zemích existují paralelní společnosti, které potlačují náš svět, nás samé a budou jednou potlačovat naše děti a vnuky. Migranti, kteří dnes přicházejí do Evropy, zničí náš způsob života, naši bezpečnost a identitu, aniž se s jejich pomocí vyřeší jakýkoli problém. Starý kontinent, který má ještě šanci se zachránit, pokud bude rychle jednat, by si měl podle Orbána připomenout slova generála de Gaulla: „Politiku nutno stavět na skutečnosti. Pravým politickým uměním je prosazovat své ideály, ale vždy výlučně v souladu s realitou.“
V těžké době musí být politik připraven sáhnout k expresivnímu výrazu, aby jednak dodal svým slovům patřičné váhy, ale také proto, že slova mají korespondovat se skutečností; pokud toho není schopen, nepřekročí stín pouhého úředníka, v nějž se může nebo dokonce má změnit za „pěkného počasí“, kdy není potřeba nic víc než spolehlivě spravovat stát. Churchillova nesmrtelná věta, pronesená v kritickém okamžiku německého útoku na Británii v roce 1940 – „Nabízím vám jen krev, pot a slzy“ - zůstane v tomto ohledu navždy nepřekonatelným vzorem. Maďarský premiér, jehož země v loňském roce odolala útoku hord agresivních muslimů, měl plné právo na vzrušený tón: Dějiny zabušily na naše brány. Hranice Evropy, evropská kultura a bezpečnost občanů Evropy se ocitly v obležení. A v této situaci - pokračoval - se v Bruselu provozuje politika, již nelze označit jinak než jako „absurdní“. Vůdci EU se podobají kapitánu lodi, který, místo aby se pokusil odvrátit bezprostředně hrozící srážku s jiným plavidlem, řeší problém, které záchranné čluny by měly být nekuřácké.
Orbán je spiritus agens rýsujícího se pokusu střední Evropy o formulaci alespoň zčásti svébytné a na diktátu Západu nezávislé politické linie. V jeho projevu tudíž nemohl chybět odkaz k visegrádské čtyřce. V Budapešti, Varšavě, Praze a Bratislavě - uvedl - nemůžeme pochopit, jak se vůbec mohlo stát, že někdo, kdo přichází z jiného kontinentu a z jiné kultury, může být do Evropy vpuštěn bez jakékoli kontroly. Jak mohl být v naší civilizaci odbourán přirozený a základní instinkt, jímž je ochrana našich rodin, našeho domova, naší vlastní půdy? Co slovo, to kacířství z hlediska levicových elit Západu, které se v minulém roce staly pátou kolonou islámských vetřelců. Jejich reprezentanti rádi udělují „Východu“ lekce o evropských hodnotách, které však v jejich pojetí zdegenerovaly k nepoznání. Viktor Orbán chápe hodnotový fundament Evropy takto: svoboda a odpovědnost, rovnoprávnost mužů a žen, svobodná hospodářská soutěž a solidarita, hrdost a pokora, spravedlnost a milosrdenství. Evropa je Hellada a ne Persie, Řím a ne Kartágo, křesťanství a ne chalífát!
Poněkud příliš optimisticky posoudil maďarský premiér politiku Západu v otázce přistěhovalectví před rokem 2015. Několik nahodilých výroků ve smyslu „multikulturalismus je mrtev“, které nebyly míněny vážně a v případě Merkelové byly produktem šoku, jejž v německých elitách vyvolala Sarrazinova kniha „Německo páchá sebevraždu“, se mu zdály být signálem skutečného obratu. Tak či onak, minulý rok vše změnil. „Rychlostí gravitace jsme byli vrženi do chaosu... Bez jakéhokoli varování nás jednoho rána probudil halas ́vítací kultury ́.“ K morální i praktické stránce, jak pomoci válkou či rozvratem postiženým zemím, se Orbán vyjádřil takto: Vůdčí evropští politici nás nabádají, abychom pomáhali a byli solidární. Ano, my Maďaři nemáme místo srdce kámen. Ale nemáme ani místo mozku kámen! A známe také nejdůležitější zásadu humanitární pomoci: když budeme pomáhat zde, oni přijdou sem, ale když budeme pomáhat tam, pak tam zůstanou.
Hluboká propast, která dělí katastrofálně zlevičáčtělé západní elity od většiny jejich vlastních normálních občanů, je základním faktem dnešní evropské politické situace. Ani maďarský premiér ji ve svém zásadním projevu nemohl přejít mlčením. „Mám dojem,“ pravil, „že v Bruselu a některých dalších evropských hlavních městech se politické a duchovní elity definují jako světoobčané, v protikladu k národně smýšlející většině lidí. Mám dojem, že jsou si toho vědomy. A protože neexistuje naděje, že by jim jejich vlastní národy porozuměly, už se ani nepokoušejí s nimi hovořit.“ Je to tak. Prázdné fráze z dílny politické korektnosti nejsou dialogem. Staly se jen identifikačním znakem, jímž si spřízněné euroelity navzájem vysílají obecnému lidu nesrozumitelné signály. Je to ptydepe, jazyk spiklenců, kteří se rozhodli, že zničí tradiční evropskou kulturu. Od lidu čekají jen jedno: poslušné mlčení. Kdo se vzepře, tomu je okamžitě vypálen cejch „homofoba“. Nejděsivějším divadlem politickokorektního teroru se v poslední době stalo mimo jakoukoli pochybnost Německo.
Když loni v červnu nařídil Orbán vystavět na obranu před islámskou invazí na srbsko-maďarské hranici žiletkový plot, západní média a politici se předháněli v agresivních výpadech proti „neevropskému“ počínání Maďarů. Nejdál přitom zašel rakouský socialistický premiér Werner Faymann, když to přirovnal k nacistické segregaci Židů. Pokud si vzpomínám, jediný, kdo se tehdy Orbána proti ničemné lži tohoto vzorného „Europana“ zastal, byl předseda Svobodné strany Rakouska Hans Christian Strache. V posledních týdnech rakouská vláda pod vedením téhož Faymanna změnila prudce kurs dosavadní proněmecké přistěhovalecké politiky. O nějaké sebereflexi či snad dokonce omluvě Orbánovi nemůže být ovšem pochopitelně u Faymanna ani řeči. Socialistický soudruh jen pochopil, že pokračující pobyt v náručí „Mutti Merkel“ je pro něj smrtící. A právě v tom je skryta naděje všech normálních lidí v Evropě: dokud politici v rámci nové tvůrčí interpretace eurohodnot nezruší svobodné volby, pak je pravděpodobné, že podpora Německem vynucené imigrace muslimů do jejich zemí je pro ně jednosměrnou jízdenkou do politického zapomnění. A tam se, jak známo, nikomu nechce.