18.9.2020 | Svátek má Kryštof


EVROPA: Stále těsnější, stále více mimo realitu (2)

11.8.2020

Ekonomická past

Paralelně s politickým spoutáváním členských států - tedy budováním oné stále užší unie - probíhá i spoutávání měnové, ekonomické.

Nástrojem připoutání jednotlivých států k unii je společná měna euro.

Euro bylo přijato jako deviza od 1. ledna 1999 a jako fyzické platidlo bylo zavedeno od 1. ledna 2002.

Bylo nám prezentováno jako nástroj prosperity a jako další meta, které musíme po vstupu do unie dosáhnout. Tvrdilo se, že euro není pro každého, ale jen pro toho, kdo si ho zaslouží.

První léta měnové unie byla idylická. Hospodářská konjunktura měnové unii svědčila. Vše se obrátilo s nástupem ekonomické krize na konci roku 2008. Řecko, Kypr, Portugalsko a Irsko se ocitly ve stavu platební neschopnosti a eurozóna musela držet jejich veřejné finance při životě různými formami přímé pomoci.

Portugalsko a Irsko se nakonec podařilo stabilizovat, Kypr byl dost malý na to, aby ho bylo možno nechat zkrachovat, a tak se ukázkou slabosti měnové unie stalo především Řecko. Jeho dluhová krize se formálně táhla od roku 2009 do roku 2018, ale fakticky stále trvá.

On by bohatý sever možná nechal padnout i Řecko, ale expozice německých a francouzských bank na řeckém dluhu byla taková, že by default Řecka nejspíš vzal některé z nich s sebou - což za krize a následné deprese nechtěl nikdo riskovat.

Co ovšem krize odhalila dokonale, byl fakt, že i měnová unie je fakticky politický konstrukt a že při zásadním nepoměru výkonnosti ekonomik eurem spoutaných států představuje pro slabší účastníky akutní ekonomické riziko.

Současně také odhalila zájem těch silnějších na zachování stávajícího stavu.

V listopadu 2011, v době vrcholících jednání o záchranném programu pro Řecko, chtěl řecký premiér Jorgos Papandreu dostat jasný mandát k přijetí podmínek, o kterých bylo jasné, že budou tvrdé, až drastické. Nejisté bylo a dosud je, jestli takové podmínky vůbec někdy mohou vést k ekonomickému růstu.

Rozhodl se o přijetí podmínek vypsat referendum, jehož negativní výsledek by znamenal faktické vystoupení Řecka z měnové unie.

Papandreu svůj nápad politicky přežil o necelé dva týdny. Po týdnu zákulisních jednání ho 11. listopadu 2011 nahradil Lukas Papadimos a vláda národní jednoty. A na referendum se tiše zapomnělo.

A kdo že to byl Lukas Papadimos? Lukas Papadimos byl vysloužilý viceprezident Evropské centrální banky - s českou historickou zkušeností by se skoro chtělo říci euro-protektor.

Ten rok se vůbec se zlobivými předsedy národních vlád v Bruselu (nebo snad v Berlíně?) moc nepárali. Ve stejnou dobu měl výhrady ke způsobu řešení krize i italský premiér Silvio Berlusconi. 16. listopadu 2011 ho nahradil Mario Monti - bývalý eurokomisař. Ten stál pro změnu v čele vlády odborníků.

Kdybych já, jako fyzická osoba, měl dluhy, na jejichž splácení bych si opakovaně půjčoval a tím a žitím nad své příjmy bych tento dluh stále navyšoval, byl bych v situaci, které se říká dluhová past. Po nějaké době bych už nenašel nikoho, kdo by šel do rizika mi půjčit.

Podíváme-li se na financování unijních států včetně těch nejbohatších, jako je Německo, vidíme úplně stejnou situaci, jen politici a bankéři se stále tváří, že to tak má vlastně být.

Politici potřebují peníze z dluhů na to, aby mohli svým voličům dál malovat iluzi šťastného sociálního státu, aniž by museli něco dělat s fatální neefektivitou fungování takového státu. Jsou v tom vlastně nevinně, do téhle situace dostali veřejné finance jejich předchůdci už v poslední třetině dvacátého století. Pokud politici nejsou úplně padlí na hlavu, vědí, že tento systém musí jednou skončit kolapsem. To bude ale až jednou a oni už ho řešit nebudou.

Bankéři jsou v situaci, kdy jejich předchůdci někdy od časů ropné krize (1973) začali půjčovat peníze na udržení sociálního státu, na který si západní země v době krize ve skutečnosti nedokázaly vydělat. Nešlo tenkrát jen o peníze, ve hře byl východní blok a jeho ideologie, která slibovala dělnické třídě modré z nebe...

Dělnická třída na východě nakonec dostala místo modrého z nebe návrat ke kapitalismu a je za něj dodnes vděčná. Lidé na západě dostali svůj sociální stát, který se tomu modrému z nebe dost podobá, ale financuje se na dluh. Ten dluh se stále otáčí a splácí novým dluhem.

Pokud bankéři nejsou úplně padlí na hlavu, vědí, že tento systém musí jednou skončit kolapsem. To bude ale až jednou a oni už ho řešit nebudou.

Když stát vstoupí do Evropské měnové unie, převedou se všechna jeho aktiva i pasiva na euro. Dluh, dosud vedený v národní měně, je tedy náhle dluhem v eurech. Až to této chvíle mohl stát kouzlit s inflací a dluh nenápadně rozpouštět, byť na úkor spořivé části svých občanů. Od této chvíle je ale jeho měnová politika v rukou Evropské centrální banky ve Frankfurtu a fakticky v rukou několika velkých hráčů v rámci unie. Pokud je ten stát Řecko nebo nedej bože Kypr, přestává mít faktický vliv na svou monetární politiku.

Pokud by snad chtěl takový stát měnovou unii opustit, ocitla by se v jednom okamžiku jeho aktiva zpět v národní měně, ale jeho pasiva by zůstala v eurech. Za situace, kdy se dá čekat, že národní měna daného státu začne výrazně devalvovat a hodnota jeho dluhu v eurech se nezmění, lze takový krok přirovnat k sebevražednému skoku ze skály.

Jak se v roce 2011 asi cítil Jorgos Papandreu, když byl ochoten to riskovat?

Obecně lze říci, že státy na vodítku eurozóny se ovládají lépe než ty, které jsou pouze v kleci unie jako takové. Pořád jsou tu ještě Švédsko, Dánsko, Polsko, Česká republika, Maďarsko, Rumunsko, Chorvatsko a Bulharsko, které stojí mimo měnovou unii.

Bulharsko a Chorvatsko už vyměkly a fakticky už jednou nohou v měnové unii jsou. Co ovšem s tím zbytkem?

Inu, vždy se dá vymyslet nějaká klička.

Dá se říci, že epidemii koronaviru seslalo Evropské unii samo nebe. Na počátku se sice zdálo, že ji epidemie oslabí. Chaotičnost fungování, až nefungování eurostruktur v době ohrožení kontrastovala s fungováním národních vlád. V Bruselu jsou ale naučení vyčkat, až se na konci každé krize trochu usadí prach, a vyrazit do útoku pod heslem „více Evropy“, neb pokud by už na počátku krize bylo bývalo více pravomocí v Bruselu, unie by jistě účinně zasáhla.

Co k tomu říci? Pokud se člověk vyvaruje vulgarismů, pak asi nic.

V každém případě v Bruselu za epidemie nezaháleli a vymysleli, jak dostat na vodítko i ty disidenty, kterým se do měnové unie nechce. Už začátkem dubna se objevily zprávy o záchranném fondu, ze kterého by unie financovala obnovu po koronavirové krizi. Nejdřív se ve vzduchu vznášelo 500 miliard eur, následně 750 miliard.

Evropská unie si podle vlastní legislativy půjčovat nesmí a její hospodaření musí být vyrovnané. To se dá ale obejít tím, že si členské země zřídí fond, který si těch 750 miliard půjčí a unie bude jen rozhodovat o čerpání prostředků z něj. A platit se to bude z „nových příjmů“ unie – tedy fakticky z daní, které už nebudou náležet primárně státům, ale unii jako takové. Bruselu se splní sen, bude mít konečně své vlastní peníze. Něco vezme státům (emisní povolenky) a nějaké nové daně si vymyslí (digitální daň, clo z neekologicky vyrobeného zboží).

Jak budou ty novoty fungovat, to Bůh suď. USA budou určitě nášlapné na digitální daň a clo na zboží například z Dálného východu nakonec skoro jistě zaplatí koncový spotřebitel - tedy my, hloupí a neuvědomělí občané, co je třeba jim dávat více šancí se správně rozhodnout. A proto dobře nám tak, proč nás hlupáky šanovat.

Mnozí jsme si mysleli, že tohle snad nemůže projít. Jako vždy jsme byli naivní. 20. července ráno se z médií ozvaly slavné fanfáry - Evropská rada se domluvila. Nasypala na jednu hromadu unijní rozpočet a fond a světlé budoucnosti už zase nestojí nic v cestě.

Chvíli poté už politici sdělovali svým národům, jak právě oni (Češi, Slováci Bulhaři…) jsou ti, kteří z toho budou mít největší užitek.

Co se stalo fakticky?

Byl dohodnut rámec pro záchranu Itálie a Španělska v eurozóně (uvedené státy dostanou necelou polovinu peněz ve fondu) a do financování záchrany měnové unie se podařilo zatáhnout i státy, které v ní nejsou.

Z bruselského pohledu byl nejvyšší čas. Pověst EU se v Itálii během epidemie propadla do záporných hodnot a úvahy o zavedení paralelní měny mohly lehce přejít do realizační fáze.

Tuhle možnost, jak vycouvat zadními vrátky z měnové unie, vymyslel už v roce 2015 Janis Varufakis. Od ledna do července byl řeckým ministrem financí a měl zásadní podíl na tom, že Řekové 5. července 2015 odmítli v referendu podmínky věřitelů. Řekům to ovšem nebylo nic platné. Varufakis byl odejit hned 6. července a 13. července vzniklo v Bruselu nové ujednání o podmínkách, na které se řeckých občanů už nikdo neptal.

Co to pro nás znamená?

Na období let 2021 až 2057 se budeme podílet na dluhu 750 miliard eur a podíl na něm nám neodpárá ani to, když opustíme Evropskou unii. To je teorie. S pravděpodobností hraničící s jistotou se dá odhadnout, že do roku 2057, kdy by měl být dluh splacen, se na jeho splácení vezmou další půjčky a Evropská unie tak najede na stejné schodkové financování jako národní státy.

Dnes se sice říká, že fond je jednorázová záležitost, ale kdo by tomu věřil. O výkonnosti eurounijní ekonomiky za třicet let se dá říci pouze to, že dnešní cíle určitě nebudou naplněny - viz Lisabonská strategie, která měla v letech 2000 až 2010 udělat z unie „nejdynamičtější a nejkonkurenceschopnější ekonomiku světa založenou na znalostech, schopnou udržitelného hospodářského růstu, vytváření více kvalitních pracovních příležitostí a zachovávající sociální soudržnost“.

A pak tu bude ještě politické pokušení jít ve stopách Alexandera Hamiltona - ministra financí ve Washingtonově administrativě. Tomu se podařilo převzetím dluhů jednotlivých států federální vládou zásadním způsobem stmelit vznikající USA. Jistě sen všech eurofederalistů.

„To se nám to hoduje, když nám lidi půjčujou,“ říká feldkurát Katz – a teď už i eurostruktury v Bruselu. Problémy se splácením někdy za 30 let už nikdo z těch, kteří nám teď slibují nebe na zemi, řešit nebude. Tenhle účet tu zůstane našim dětem a vnukům...

A je tu ještě jedna věc. Právě zaklapává ekonomická past. Všichni jsou přivazováni na půjčku, kterou nebudou schopni splatit. Eurofederalisté pravděpodobně právě slyší zpívat chóry andělské, my ostatní slyšíme řinčení řetězů a cítíme síru.

Perspektiva?

Je jasné, že globální vývoj nesměřuje ke konci dějin, kterým Francis Fukuyama v naivní euforii nahradil příchod království Božího na zemi. Vývoj směřuje spíše ke střetu civilizací, jak ho popsal Samuel P. Huntington. Západní demokracie do něj bude vstupovat oslabena postmoderním konceptem „liberální demokracie“, která západ kulturně a morálně rozleptává a otevírá se kontaminaci jemu samému nepřátelských kultur, se kterými programově odmítá bojovat.

A Evropská unie? Její postavení bude o to slabší, že její už teď poměrně rigidní ekonomika bude dále poškozována pokusy o zavedení výdobytků zeleného náboženství a zoufalým lpěním na principech sociálního státu.

Vnitropoliticky se pak bude čím dál tím víc projevovat destruktivní dopad faktu, že Německo je jako evropský stát příliš silné, ale není dost silné na to, aby bylo globální velmocí (myšlenka H. Kissigera). Tenze mezi německými zájmy a zájmy těch ostatních budou dlouhodobě paralyzovat politiku jak unie jako celku, tak i jednotlivých národních států.

Pro ty, kdo jsou v Evropské unii, už není cesty ven. Jediný a poslední, kdo se zachránil, byla Velká Británie. Všichni ostatní jsou odsouzeni dojít s evropskou integrací až ke konečnému kolapsu, který jednou musí přijít a který bude tím destruktivnější, čím později nastane.

Do té doby nás čeká život ve „stále těsnější unii“, která už teď začíná fungovat hlavně jako svěrací kazajka.

Plujeme na Titaniku, do podpalubí se valí voda. Víme o tom, ale záchranné čluny nechal zničit kapitán. Ale hlavní je, že se pořád ještě čepuje.

Člověku se dere na mysl starý bonmot: „Amatéři staví archu, profesionálové Titanic.“

KONEC








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.