Evropský soudní dvůr odmítl žalobu Evropské komise proti "zákonu o Volkswagenu" z roku 1960. Jeho součástí je právní konstrukce podobná "zlaté akcii". Zaručuje, že proti vůli vlády Dolního Saska, která vlastní něco přes 20 procent akcií VW, nelze provést žádné rozhodnutí. Hlavním cílem bylo a je zabránit nepřátelskému převzetí automobilky.

Předposlední rozsudek Evropského soudního dvora v této věci pochází z roku 2007. Německo tehdy zákon upravilo, ale pro Evropskou komisi to nebylo dost. Když se na tento spor podíváme ze strategického hlediska, lze říci, že v pondělí Evropskou komisi dohnaly dozvuky mocenských pnutí v Evropské unii a předzvěst, či spíše potvrzení, nové mocenské pyramidy v Evropě. Právě odmítnutou žalobu Evropské komise lze interpretovat jako echo francouzských ambicí – snahy vyrovnat ekonomickou převahu Německa. Dlouholetý výrazný vliv Paříže na bruselské instituce totiž považuji za hlavní důvod tvrdošíjnosti, se kterou se Evropská komise do tohoto případu zakousla.

Zjištění, že Volkswagen zůstane Německu, má tudíž vpravdě historický rozměr. Je projevem a svým způsobem i tečkou za desetiletí trvajících peripetií ve francouzsko-německých vztazích. Je odpovědí na otázku, kdy a jak se rozhodne faktická konkurence obou zemí v rámci evropské integrace.

Snaha oslabit VW nebo dokonce přispět k jeho rozdrobení byla zdánlivě logická. Francouzské elity dlouhodobě nerozuměly a zdá se, že neporozuměly dodnes, tomu, že tajemství německého ekonomického úspěchu má méně organizačních a více sociálních důvodů. Proto se Paříž mylně domnívala, že když oslabí automobilový průmysl, který je nesporně páteří německé ekonomiky, tak oslabí i geoekonomický význam Berlína.

Takový cíl byl pochopitelný. Německo tradičně tolerovalo politickou převahu Francie v rámci EU. Avšak na přelomu tisíciletí a na pozadí rapidně slábnoucí francouzské ekonomiky přestávala být francouzská politika ekonomicky akceschopná v té míře, v jaké by to odpovídalo její nadřazené politické roli. Kompenzaci této nerovnováhy mělo přinést euro, jehož funkcí bylo v neposlední řadě i oslabení Německa.

Před finanční krizí bylo představitelné, že Německo bude eurem skutečně oslabeno a Francii se podaří dohnat jeho ekonomický předstih. Šest let poté je však rozhodnuto. Francie a Německo již dnes naprosto nepochybně nejsou ekonomicky, a tudíž ani politicky rovnocenní partneři.

Evropský soudní dvůr dosud rozhodoval jednoznačně proevropsky. Pondělní rozsudek je výraznou výjimkou, a nepřímo tak potvrzuje dominanci Německa v Evropě. Je jisté, že německá vláda rozehrála svůj vliv. A je příznačné, že Evropská komise svou porážku uznala a nemíní se odvolat.

Psáno pro E15