aneb "350 mld do ESM nebudeme muset nikdy platit"

Bývalý eurokomisař, socialista Vladimír Špidla, poskytl tisku rozhovor týkající se EU a naší země.

U pana Špidly jsem zvyklý na vysoký stupeň eurohujerismu a tímto rozhovorem to jen potvrdil. Budu se věnovat především jedné části týkající se Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). To je onen trvalý euroval, kterým chce EU zachraňovat krachující státy.

Přistoupením k ESM na sebe Česká republika vzala závazek ve výši cca 350 mld korun, tedy zhruba třetinu ročního státního rozpočtu. Teto závazek by vznikl v momentě přijetí eura jako domácí měny. Část z těchto peněz bychom museli do ESM odvést okamžitě (zhruba 40 miliard) a za zbytek bychom ručili.

Problémem je, že máme být ručiteli v okamžiku, kdy víme, jak některé státy EU hospodaří, a máme ručit svými penězi za to, že kdyby například Řecko zkrachovalo, část dluhů přejde na nás, zjednodušeně řečeno. Přesto, že například Řecku bylo odpuštěno významné množství jeho dluhů, země se stále zadlužuje dál a východu z této situace nevidět.

De facto Řecko zkrachovalo už třikrát. Pokaždé dostalo od EU finanční injekci, která stačí sotva na několika měsíční provoz státu. Vladimír Špidla k tomu říká: "Tuto částku nebudeme platit nikdy. ... To jsou teoretické náklady, které se od nás budou požadovat v případě, že se všechno v EU zhroutí a nastane totální katastrofa. Je to prostě nesmysl."

Jenže ony to nejsou teoretické náklady, to je přesně vyměřená částka, kterou budeme muset v případě krachu eurozóny zaplatit. Není to nesmysl, je to realita. Vladimír Špidla si dokáže v jedné větě nádherně odporovat a popírat sám sebe.

ESM je vůbec pěkně vykutálená věc. Samotní představitelé ESM nejsou žalovatelní, ale oni sami mohou soudní cestou vyžadovat po signatářských státech uhrazení sumy, o kterou si řeknou. ESM je nastaven tak, že pokud by potřeboval další peníze, jednoduše vydá signatářským státům požadavek a státy jsou povinny tuším v rozmezí 7-10 dnů částku na účet ESM poukázat.

Vladimír Špidla pak horuje za novou integraci EU, protože se EU rozdělila na "eurozónu a souputnické státy". Jenže je dobré být v eurozóně, když právě eurozóna je momentálně asi tím největším problémem EU? Snaha unifikovat a dát do stejné přihrádky vysoce hospodářsky výkonné Německo a na turistickém ruchu stavějící Řecko byl od samého počátku nesmysl.

Nejenže se okamžikem vstupu do eurozóny zafixovaly ekonomiky, ale ty státy, které nejsou výkonné, na tom spíše prodělávají, protože každý by chtěl plat jako Němci, aniž by dokázal dostat ekonomiku na stejnou úroveň. V tom tkví hlavní příčina zadlužení chudších států.

Nejhorší na tom je, že takové malé státy, jako například Slovensko, si musely půjčit peníze na to, aby je mohly poskytnout jako pomoc krachujícímu Řecku, které si užívalo bohatství na dluh. Podle Špidly jsou prý útoky na EU motivovány strachem "ze ztráty mocenských pozic získaných v časech divoké privatizace a v časech kupónové privatizace".

Ale tohle je naprostý nesmysl. EU není čistá, krade se tam stejně jako u nás, jako po celém světě. Samotné struktury EU jsou natolik neprůhledné a nekontrolovatelné, že se tam krade ostošest s jediným rozdílem. U nás se krade v korunách, v Bruselu v eurech.

Od pana Špidly to je lakování EU na růžovo. "V případě odchodu z Unie bychom ale především nebyli nadále schopni ovlivňovat základní politicko-ekonomická rozhodnutí v EU. Přišli bychom o možnost mít svůj osud ve svých rukou," říká.

A teď snad máme svůj osud ve vlastních rukou? Jak můžeme něco ovlivnit, když v europarlamentu máme jen malý zlomek hlasů? Jak můžeme něco mít ve vlastních rukou, když byla zavedena "kvalifikovaná většina", kde čtyři státy mohou zablokovat vše, co se jim nehodí, a státy původní patnáctky mohou prosadit cokoli bez ohledu na "zbytek"?

O tom, jestli nikdy nebudeme muset platit miliardy do ESM, nerozhoduje pan Špidla, dokonce už ani nikdo z České republiky. EU může při splnění kritérií nařídit České republice přijetí eura a hned potom si už ESM může diktovat, kolik máme poslat peněz.

EU je často přirovnávána k RVHP. Já bych řekl, že je v určitých hlediscích daleko horší. Už jen v míře nařizování, regulace a přerozdělování s ohledem na ochrannářskou politiku původních členů a nátlaku ve formě dotací a kvót. Pokud bude naším cílem splynout s hlavním proudem, což neznamená nic jiného než "držet hubu a krok" a nadšeně u toho jásat a tleskat, pak nechci vidět, co tomu řeknou naše děti a vnuci.

Převzato z Polanecky.blog.idnes.cz se souhlasem autora