Merkelová a Hollande na lavici obžalovaných

Před několika lety jsem měl spolu se stovkou dalších účastníků jednoho z pravidelných setkání D.O.S.T. vzácnou možnost vyslechnout projev europoslance za Stranu pro nezávislost Spojeného království (UKIP) Nigela Farage. Tématem byla pochopitelně Evropská unie, jíž je Farage mnoho let opovědným a sžíravým kritikem zejména na půdě Evropského parlamentu.

Jeho pražské vystoupení zaujalo nejen obsahově, ale také formou – myslím, že Farage si všechny přítomné podmanil svým strhujícím řečnickým uměním, které jako by se vynořilo z hloubi starých časů Gladstonea a Disraeliho, kdy bylo v britské dolní sněmovně povinností mluvit spatra. Sleduji od té doby jeho vystoupení zvláště v europarlamentu, která jsou dostupná ve videoklipech na webových stránkách UKIP, a zdá se mi, že jeho řečnické výkony jsou rok od roku lepší . Stal se bezesporu jedním z nejvlivnějších současných politických rétorů a s ohledem na své názory postrachem eurofanatiků v Bruselu a Štrasburku.

Farage byl původně členem britské Konzervativní strany, kterou opustil po podpisu Maastrichtské smlouvy. V roce 1994 neúspěšně kandidoval za UKIP v parlamentních volbách. O pět let později byl za tuto stranu zvolen do Evropského parlamentu, kde tedy zasedá již skoro sedmnáct let. Spektakulární událostí se stal v roce 2009 jeho nemilosrdný útok na Hermanna Van Rompuye, zvoleného prvním tzv. prezidentem Evropské rady, tedy jakýmsi kvaziprezidentem EU. Farage tehdy vmetl do tváře bývalého belgického předsedy vlády - naprosto bezvýrazné politické figurky, vyznačující se ovšem totální euroservilitou (proslul mj. výrokem, že nezná nic takového jako je národní identita) - nesmrtelná slova: Who are you?!, aby vzápětí v rozpacích tonoucího nešťastníka sedícího jen pár metrů před ním označil za osobu s charizmatem „mokrého hadru“. Farage byl poté předvolán na kobereček k předsedovi EP Schulzovi, za což byl však bohatě odškodněn radostí, kterou svým projevem způsobil všem, kteří by existence typu Van Rompuye viděli nejraději v politickém důchodu okopávat mrkev.

Od roku 2006 stojí N. Farage (s roční přestávkou) v čele UKIP. V roce 2009 získala Strana nezávislosti ve volbách do Evropského parlamentu druhý největší počet hlasů hned za konzervativci. Po neúspěchu v parlamentních volbách v roce 2015 ve volebním obvodu Kent nabídl Farage svou rezignaci na post předsedy, ale členstvo UKIP jej přesvědčilo, aby si předsednický post ponechal. Není se co divit. Rostoucí popularita UKIP je do značné míry dílem Faragova charizmatu a strhujícího řečnického umění. Každým rokem proniká výš v britských průzkumech posuzujících vliv politických osobností. Jestliže v roce 2010 ho list Daily Telegraph zařadil na 58. místo, o tři roky později byl již druhý za premiérem Cameronem, aby v roce 2014 stanul na vrcholu. V témže roce ho deník The Times vyhlásil „Britem roku“.

Pokračující katastrofální a sebezničující politika EU v migrační krizi posiluje kritiky Unie všude v Evropě, a nyní zejména v Británii, kde se blíží červnové referendum o vystoupení z EU. Nejnovější drzost z dílny Evropské komise se nazývá „azylová politika plně v rukou Unie“. V podobném duchu se před několika dny vyjádřili Merkelová s Hollandem během svého tradičního setkání před Evropskou radou, při němž jako obvykle připravují germánsko-galskou krmi, kterou ostatní evropští „lídři“ v rámci eurodemokratického stolování povinně spořádají, ať jim chutná nebo ne. Oba vůdci Europy si při té příležitosti zaskočili do Evropského parlamentu, ale to neměli dělat. Zřejmě zapomněli na fenomén Farage. To takový Donald Cameron je opatrnější. Při svém nedávném handlování v Bruselu o ústupky Británii, které by mohl se zdarem prodat britským voličům jako své vítězství a důvod pro setrvání v Unii, si dal dobrý pozor, aby se nevystavil zničující Faragově kritice v plénu europarlamentu.

Farage mluví rychle, jasně, k věci, bez jakékoli slovní vaty. K „soudu“ nad německo-francouzským duem a celým evropským „projektem“ mu stačily necelé čtyři minuty. Začal tím, že původní myšlenka v padesátých letech byla dobrá. Ale pak se věci zvrtly, takže i Tony Blair musel uznat, že v EU už nejde o mír, ale o moc. A tu moc mají dnes Němci, třebaže původně šlo o to pomocí EU a eura německou moc omezit (contain). Když před čtvrtstoletím jednali Kohl s Mitterandem, bylo to ještě setkání rovných. Ale dnes se francouzský vliv rovná nule (pipsqueak). Německo válcuje Evropu díky podhodnocenému euru svým ohromným obchodním přebytkem, přičemž mj. masivně vyváží zbraně do Řecka, země, jehož demokracii předtím zničilo. Nyní EK a franko-německý tandem navrhuje společnou evropskou azylovou politiku. Přivedli jste do Evropy – obrátil se Farage k Merkelové – místo syrských uprchlíků 80 % mužských migrantů, z nichž se mnozí chovají agresivně. A teď mají evropské národy dostat ještě více této zbankrotované azylové politiky. Ještě více Evropy! Ale na obzoru už svítá, protože tímto přístupem k imigraci činí EU pod německým vedením Brexit, který vrátí Británii plnou kontrolu nad jejími hranicemi a azylovou politikou, pravděpodobnější než kdykoli předtím. A Brexit bude počátkem konce „shnilého“ evropského projektu.

Když Farage mluvíval v EP před lety, auditorium bývalo poloprázdné a potlesk sporadický. Od té doby se při jeho proslovech lavice stále více zaplňují a potlesku přibývá. Bylo tomu tak i tentokrát, v neposlední řadě proto, že mnozí poslanci si nechtěli nechat ujít „soud“ proslulého řečníka nad dvěma nejvýznamnějšími europolitiky. Merkelová po celou dobu Faragova projevu, přerušeného velmi silným potleskem v místě, kde napadl absurdní azylovou europolitiku, zírala s tupým výrazem kamsi stranou. Naopak Hollande, zdálo se, poslouchal pozorně, se sluchátky na uších, protože jako správný francouzský politik se zřejmě dosud nenaučil anglicky.

Ovšemže je mimo realitu očekávat, že by Faragova lekce něco změnila. Unijní parní válec je nereformovatelný stejně jako mozky europolitiků. Ať se tak stane cokoli, lidé typu Merkelové, Hollanda, Camerona, Sobotky, Babiše či Kalouska budou stále „věřit“ v převažující dobro přicházející z Bruselu. Dokud zůstanou u moci, budou prosazováním europolitiky ničit Evropu, své země, naše životy. Británie má nyní velkou šanci stát se po více než 40 letech opět svobodnou zemí. Úspěšný Brexit by byl skvělou zprávou pro všechny svobodomyslné lidi v Evropě. Třiadvacátý červen je nejvýznamnějším dnem v letošním politickém kalendáři Evropy. Pokud Britové rozhodnou o vystoupení z Unie, bude mít Nigel Farage po příštích volbách pravděpodobně namířeno do Downing Street č. 24.