V Evropě probíhá válka, dalo by se – v německém kontextu – říci, že se jedná o nový „Kulturkampf“. Tentokráte je to válka evropských politických, intelektuálních a mediálních elit s většinou obyvatel Evropy o evropskou budoucnost, o zachování evropské kultury, civilizace, životního stylu a konec konců i náboženství.

Karty jsou rozdány v podstatě stejně jako u všech dalších sporů naší současnosti. Na obou stranách vystupují stále stejní lidé. Na jedné straně jsou to lidé politicky korektní, pokrokoví, velkorysí, nesobečtí, v kontextu celé Evropy uvažující a do dálky se dívající a na druhé straně jsou to egoističtí, krátkozrací, empatii postrádající, reakcionářští, ne-li nacionalističtí a málo soucitu a milosrdenství předvádějící jedinci.

Takto, naprosto matoucím způsobem je to interpretováno v médiích, v politice a v akademickém světě, kde dominují myšlenky nové „Svaté Trojice“ – multikulturalismus, politická korektnost a evropeismus. Je to spojeno s ničím neopodstatněnou vírou, že shora organizovaná, tedy nikoli spontánní a nikoli autentická unifikace Evropy prostřednictvím rychlého rušení historických evropských států je dobrem, které nás dovede ke šťastnějším zítřkům. Tyto názory je třeba rezolutně odmítnout.

Dnešní migrační vlna nevznikla náhodou. Není také obvyklou migrací známou z minulosti. Tehdy migrace probíhaly spontánně, individuálně, pomalu, postupně, neorganizovaně a převážně na krátké vzdálenosti. Dnešní pochod do Evropy, nebo možná na Evropu, není individuální, není pomalý, není na blízko, není spontánní a určitě není výrazem čirého zoufalství migrujících. Dnešní migranti byli námi do Evropy pozváni – implicitně, ale bohužel i explicitně.

Dnešní migrační vlna je důsledkem evropského sebevražedného chování, které je založeno na popírání tradičních evropských hodnot a norem chování, na probíhající de-demokratizaci Evropy a na dnešním post-demokraticky koncipovaném evropském integračním modelu. Za vznik této migrační vlny jsme proto zodpovědní my. Není přímým a bezprostředním důsledkem existence zničených nebo ve válce se nacházejících států Blízkého východu nebo severní Afriky. Lidé v těchto zemích představují pouhý migrační potenciál, což k masové migraci samo stačit nemůže. Ochota emigrovat, čili nabídka migrantů, potřebuje najít i poptávku po těchto migrantech, která se v tomto případě dostavila. Vytváří ji multikulturální politické elity Evropy, v čele s Německem. Dělají to záměrně. Jejich počínání nazývám explicitním pozváním.

Předstupněm a předpokladem toho všeho je pozvání implicitní. Vychází z dlouhodobé evropské politiky, z evropského politického, sociálního a ekonomického systému a z prosazujícího se modelu evropské integrace.

Je vytvářeno evropským paternalistickým sociálním systémem, kontraproduktivností evropského, původně německého modelu „sociálně-tržní ekonomiky“, oslabováním motivace evropské společnosti k práci a jakémukoli výkonu, prioritou, kterou v našem myšlení a chování získala svoboda (spíše však volnost a bezohlednost) před zodpovědností, multikulturalismem a jeho stínem, kterým je ideologie politické korektnosti. Tato ideologie staví menšiny před jednotlivce i před společnost jako celek.

Tuto nikoli úplně novou směsici myšlenek a vzorců chování už více než jedno desetiletí nazývám evropeismem, který je heterogenní, neuzavřenou a nikoli koherentně formulovanou doktrínou. Ta stále ještě čeká na svého Karla Marxe. Něco se ale změnilo, rakouský politolog Stefan Haderer nedávno trefně napsal: „Co bylo před několika lety popisováno v románech jako možný utopický scénář budoucnosti, se stalo realitou.“

Ještě ani zdaleka nekulminující migrační krize obsahuje všechny potřebné aspekty pohromy mířící na podstatu naší civilizace. Je to něco úplně jiného než staré známé evropské problémy typu dlouhodobé ekonomické stagnace, státních dluhů, relativního zaostávání za dalšími rychle rozvíjejícími se kontinenty, našeho stárnutí.

Se svým dlouhodobým kolegou a spolupracovníkem Jiřím Weiglem jsme před několika týdny vydali krátkou knížku s názvem Stěhování národů s. r. o. (Olympia, prosinec 2015). Motivaci evropských politických elit k implicitnímu i explicitnímu zvaní migrantů do Evropy nevidíme v jejich velkorysosti a milosrdenství, v jejich skutečné starosti o nízkou míru porodnosti v Evropě, ani v jejich pokusu získat z ciziny nové pracovní síly. Chtějí něco jiného. Chtějí vybudovat novou Evropu a k tomu jako stavební kámen potřebují nové Evropany. Potřebují masu lidí, která nemá žádné kořeny ve starých evropských zemích, potřebují jedince, kteří jsou tvární a kteří budou díky tomu schopni utopické projekty těchto evropských elit uskutečnit.

Potřebují k tomu také změnit dnešní Evropany, v čemž mohou uspět. Lidé v Evropě už jsou na to dlouho připravováni. Jsou regulováni, manipulováni a indoktrinováni v míře, jakou jsme znali z komunistické éry. Názorová svoboda je opět omezena. Některé otázky a odpovědi už nejsou povoleny. Švýcar Tito Tettamanti říká: „Soutěž myšlenek byla nahrazena moralizujícími odsudky a spirálou mlčení.“ Slavný francouzský spisovatel Michel Houellebecq tyto nebezpečné tendence a z nich plynoucí ohrožení Evropy popsal ve svém románu Podvolení (Odeon, 2015) velmi přesvědčivým způsobem. Jsme schopni a ochotni jeho knihu (a podobné texty) číst, pochopit a vzít vážně? Co se ještě dalšího musí stát? Není dnešní chování kolektivity evropských elit dostatečně varovné? Potřebujeme nového Hitlera nebo Stalina?

Kdykoli vznikla v éře EU na našem kontinentu jakákoli krize, slyšíme to samé:potřebujeme více Evropy. Tato formulace je chybná dvakrát. Elity nám chtějí vnutit, že potřebujeme více EU, ale zakrývají to slovy, že potřebujeme více Evropy. Že něčeho potřebujeme více, z minulosti také dobře známe. Býval to slogan „více socialismu“ (nebo snad „více komunismu“), ale komunismu jsme tehdy měli až příliš a i dnes máme příliš Evropy, resp. příliš EU. Potřebujeme vrátit respekt ke státní suverenitě evropských zemí. Potřebujeme zastavit plíživý nárůst vměšování se Bruselu do záležitostí jednotlivých členských států EU.

Mnozí z nás jsme přesvědčeni, že si další pasivní pokračování našeho dnešního chování a jednání nemůžeme dovolit. Naše děti a vnoučata by nám neodpustili, kdybychom nic neudělali. V Evropě potřebujeme více než jen dnes diskutované povrchní, nikoli do hloubky jdoucí dílčí změny a reformy. Potřebujeme radikální změnu našeho hospodářského a sociálního systému, modelu evropské integrace a hlavně našeho myšlení. Dnešní evropský společenský model (evropeismus) udržitelný není. Jeho změna je pro naši budoucnost absolutně nezbytná.

Zkrácená verze projevu na Vienna Com.Sult Congress, House of Industries, 19. ledna 2016. Překlad z německého originálu.
Publikováno v deníku Právo dne 23. ledna 2016

www.klaus.cz