Společnou zahraniční politiku EU jsem vždy považoval za nanejvýš problematický aspekt jejího fungování. Nepovažoval jsem něco takového za reálné a omezující svobodné rozhodování členských států.

Je obtížně představitelné, že by se všech 27 (předtím 28) zemí shodlo ve všech jednotlivostech týkajících se tak komplexní a mnohdy komplikované oblasti, jakou je zahraniční politika.

Měl jsem obavy, že by se jedna země, která má jiný názor na určitou záležitost, musela podřídit většinovému rozhodnutí, o němž není přesvědčena, že je správné. A pokud by nebyla ochotna se podrobit, dostala by se s Evropskou komisí do konfliktu.

Ovšem ani toto tvrzení tak úplně neplatí, jak je vidět na příkladu Kosova. Z 27 členských státu EU uznala Kosovo jako samostatný stát většina – dvaadvacet. Pět nikoli: Slovensko, Rumunsko, Španělsko, Řecko a Kypr. Taková je realita.

Je to důkaz toho, že jednotná zahraniční politika Unie má své limity a že konečné rozhodnutí v některých případech je v kompetenci vlád jednotlivých suverénních států.

Poněkud šokující ale je dvojí metr EU. Neboť to, co je ponecháno na libovůli států v případě uznání či neuznání Kosova, se netýká jiné záležitosti – otevření ambasády té či oné země v Jeruzalémě, případně jejího přemístění do Jeruzaléma z Tel Avivu.

Důkazem je nejnovější vývoj vztahů na ose Bělehrad-Jeruzalém a Priština-Jeruzalém. Telegraficky připomeňme: v sobotu 5. září 2020 přišly z Bílého domu dvě přelomové zprávy:

- Srbsko přemístí svoji ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma;

- Kosovo a Izrael navážou diplomatické styky, přičemž kosovské velvyslanectví bude otevřeno v Jeruzalémě.

Radost z tohoto významného počinu směrem k normálním poměrům (hlavním městem Izraele je Jeruzalém, nikoli Tel Aviv) ovšem kalí zprávy, které obletěly svět v pondělí 7. září 2020. Za všechny titulek na balkánském webu SeeNews:

EU varuje Srbsko a Kosovo před zřízením ambasád v Jeruzalémě

Peter Stano, mluvčí Evropské komise pro zahraniční a bezpečnostní otázky, zveřejnil oficiální stanovisko, v němž na adresu srbského a kosovského záměru uvádí:

Jakékoli diplomatické postoje, které by mohly zpochybnit společný postoj EU k Jeruzalému, jsou předmětem vážného znepokojení a politování. Pokračoval: Pozice EU je taková, že status Jeruzaléma jako budoucího hlavního města Izraele i Palestiny musí být vyřešen jednáním a EU očekává, že Srbsko a Kosovo budou jednat v souladu s jejich aspirací k Unii se připojit. A do třetice, v souvislosti s bruselským jednáním nejvyšších představitelů Srbska a Kosova v pondělí 7. 9.: Dnešní setkání je pro ně (Srbsko a Kosovo) dobrou příležitostí, jak nás informovat, do jaké míry ovlivní jejich závazky vůči USA jejich ambice připojit se k EU.

Jak patrno, vůči Izraeli a Jeruzalému se používá ten nejpřísnější metr. Zatímco rozdílnost přístupu ke Kosovu ze strany členských států Unie je respektována, pokud jde o Jeruzalém, je striktně vyžadována nutno podřídit se pozici EU. Tedy naprostá poslušnost. A to nejen v případě členů (žádný stát EU nemá zastupitelský úřad v izraelském hlavním městě), ale i těch, kdo zatím jen usilují o vstup do Unie. Varování Bělehradu a Prištině, byť pronesené diplomatickým jazykem, nemůže zakrýt hrozbu.

Bude zajímavé sledovat, jak se obě země, pro něž je vstup do EU nejvyšší prioritou, ve věci Jeruzaléma zachovají. Ale ať už to dopadne jakkoli, jisté je jedno: EU se sveřepě drží své nerealistické chiméry o opětném rozdělení hlavního města židovského státu (jak jinak lze vytvořit jedno město metropolí dvou států než jeho rozdělením?) a kvůli této nesmyslné tvrdohlavosti je schopna „hodit vidle“ do pozitivního vývoje mezi Izraelem na jedné a Srbskem a Kosovem na straně druhé.

Je to vlastně svého druhu rafinované politické vydírání: Chcete-li se někdy stát členy elitního klubu, zapomeňte na otevření ambasád v Jeruzalémě.

V takovém případě musíme říci, že ona společná zahraniční politika EU, jakkoli jsme ujišťováni o opaku, je zjevně protiizraelská. V kauze „jeruzalémských ambasád“ jsme se o tom opět jasně přesvědčili.

Otázka k zamyšlení na závěr: Pokud EU (EK) prosazuje názor, že Jeruzalém má být rozdělen, proč není ochotna souhlasit s otevřením zastupitelských úřadů svých členů v západní části města? Nebo si snad myslí, že i ta bude součástí státu „Palestina“?