Katastrofou pro Evropskou unii měly skončit volby do Evropského parlamentu, tři týdny po volbách se však nějaká byť jen hrozící katastrofa hledá velmi těžko.

Přitom se do značné míry naplnily obavy, že protievropské či euroskeptické strany dostanou přes 200, tedy přes čtvrtinu europoslanců.

Euroskeptičtí jsou konzervativci pod vedením stejnojmenné britské strany. Stali se v bruselské sněmovně třetí nejsilnější skupinou s 63 poslanci. Jen o deset méně získala radikální levice pod vedením německých postkomunistů a řecké strany Syriza.

Pak existuje ještě víc skeptická frakce Evropa svobody a demokracie, kterou řídí Nigel Farage ze Strany nezávislosti Spojeného království.

Vzniká také skupina s názvem Evropská aliance pro svobodu, do jejíhož čela se postavila francouzská Národní fronta, obě mají do čtyřiceti poslanců.

Očividně se tedy do euroskeptických klubů hlásí 185 poslanců a zřejmě ještě přibydou další, protože několik desítek poslanců se ještě do žádné frakce nepřihlásilo, mezi nimi například sedm členů Aliance pro Německo.

Úplný součet tedy zní, že v novém evropském parlamentu bude o třetinu víc radikálních a umírněných nepřátel Evropské unie než bylo dosud. Na druhou stranu je zřejmé, že se sdružují do čtyř klubů, které se budou mezi sebou jen velmi těžko dohadovat na společném postupu. A mnozí z nich v čele s britskými konzervativci jsou schopni provádět v rámci Unie konstruktivní politiku.

Z toho dost jednoznačně vyplývá, že se skutečný výsledek eurovoleb musí hledat jinou optikou. Nepůjde o nic dramatického, ale zajímavou informaci to přinést může. Na výsledcích se tedy nejvíc podepsala krize, a to tím, že se politické spektrum přesunulo doleva.

Nejméně 300 poslanců budou mít levicové kluby včetně zelených, o desetinu víc než dosud. Klasická pravice, tedy lidovci, liberálové a konzervativci na tom budou stále lépe o nějakých 40 poslanců, jenže jich je o sedminu méně než dříve.

Z toho vyplývá, že na evropské scéně dochází ke dvěma pohybům. Ekonomické těžkosti posledních let přiměly část Evropanů, aby se přiklonili k levici. Teprve příští volby ukážou, jestli půjde o nějaký trend, nelze však vyloučit, že se liberální recepty na prosperitu dlouhodobě zprofanovaly.

Tomu napovídá i druhý trend, podle kterého část pravicových voličů přešla do tábora radikální euroskeptiků, kteří mají sklony k nacionalismu.

Ohrožení Evropy tedy spočívá v oslabení lidovců, jinými slovy křesťanské demokracie. Právě křesťanská demokracie nejlépe reprezentuje tradiční hodnoty, ze kterých vznikl evropský kapitalismus a výkonný sociální systém.

Hrozí posun k nacionalismu, který vždy dokázal Evropu spolehlivě rozbít, předpovědi o jeho vzestupu se však naplnily jen z menší části.

Méně nápadný posun k levici včetně jejich alternativních forem možná znamená něco důležitějšího, totiž přechod k více individualistické a méně náboženské společnosti než byli Evropané dosud zvyklí.

Jestli bude nutné, aby levice převzala hlavní odpovědnost za Evropu a jestli to vůbec dokáže, to je hlavní otázka příštích let.