Dva sedmnáctiletí kluci, kteří byli v patnácti spolu přistiženi v posteli, jsou vezeni na popravu. Není to ledajaká poprava. Irán má svou reality show. Televizní štáb je přítomen v antonu, ve kterém jedou odsouzenci. Televizní divák může sledovat jak děti sténají a močí pod sebe hrůzou. Může také sledovat jejich poslední odpor a záškuby těl, když pomalu umírají pověšeni za krk ze strany. Podobné veřejné popravy jsou na denním pořádku. Třináctiletý chlapec je ubit sedmdesáti čtyřmi ranami k smrti, když byl přistižen, jak jí při muslimském svátku rammadan. Mladá dívka byla popravena za to, že se bránila znásilnění. Lidé jsou běžně mučeni, soudním rozhodnutím jim jsou uřezávány údy či vylupovány oči.

A co na to Evropská unie? Čile vyjednává s vládou odpovědnou za zvěrstva, za která by se nemusel stydět ani Adolf Hitler. S režimem, který se netají svými protievropskými, protiamerickými a protiizraelskými postoji, se domlouvá o tom, zda bude využívat atomovou energii k mírovým účelům nebo zda si nechce náhodou vyrobit atomovou bombu. Podílí se na potlačování demokratické opozice, která se mírovou cestou snaží o změnu. Ve snaze naklonit si íránskou vládu vyhovuje její žádosti a zařazuje bez jakéhokoliv odůvodnění Iránské hnutí odporu na listinu teroristických organizací. Představitelé Unie tak bez uzardění ustupují obludnému agresivnímu režimu.

Poslední ukázkou hanebné evropské zahraniční politiky je pozvání íránského ministra zahraničních věcí na půdu Evropského parlamentu. Přímo v srdci Evropské unie, v belgickém Bruselu tak íránský ministr zahraničí Manoochehr Mottaki opět plival na celý západní svět. Unie dala Mottakimu možnost veřejně prohlásit, že Irán prý Evropě nevěří a Evropa by se proto měla vyvarovat takových excesů jako jsou karikatury proroka Mohameda nebo nastane střet civilizací. Irán prý lidská práva podporuje a Evropa by se raději měla zaměřit na porušování lidských práv ve svých vlastních zemích. Na přístup k nukleárním technologiím má, podle Mottakiho, Irán absolutní a nezpochybnitelné právo. Naskýtá se proto otázka, jaký význam má dialog s člověkem, který byl jako diplomat dříve v Turecku přistižen, jak v kufru svého auta převáží mrtvého člověka z řad Iránského hnutí odporu. Jaký přínos může mít tato evropská společná zahraniční politika?

Tento přístup evropských mocností k diktátorům je nám v České republice dobře známý - nazývá se politika usmiřování, appeacementu, a má hořkou příchuť Mnichovské dohody. Důsledky této politiky zažila na své kůži celá Evropa, umožnila totiž Hitlerovi v klidu vyzbrojit, zabrat strategicky významná území a významně tak posílit své postavení. Za svoji slabost musela obětovat desítky miliónů lidských životů. Je nesmírně depresivní přihlížet, že se Unie ze své historie nepoučila.

Jednotlivé členské státy nesmí takovému postupu mlčky přihlížet. Zvláště pak ne Česká republika, která má nedávné zkušenosti s tím, co znamená život v totalitním režimu a ví, jakou pozitivní roli může hrát demokratická opozice. Nesmíme zapomenout na to, jak významně nám pomohla v boji proti komunismu podpora vlád i jednotlivců z celého světa. Máme proto povinnost podporovat statečné lidi v Íránu v jejich snažení, při kterém riskují život svůj i svých blízkých. Měli bychom si položit otázku, zda skutečně chceme s Evropskou unií dělat zahraniční politiku společně.

Hradec Králové, 2. března 2006

Autor je asistent poslance Evropského parlamentu Oldřicha Vlasáka