V Edinburghu se po desetiletém budování a dopravních kalamitách rozjely tramvaje. Projekt trval dvakrát déle, než se plánovalo, stál dvakrát tolik a trať je poloviční (14 km). No comment, brání se magistrát. Ovšem, stát není firma, nekoná racionálně a bankrot mu nehrozí, může zvýšit daně.

A s luxusními předraženými tramvajemi se oficiálně rozjíždí i tříměsíční kampaň do plebiscitu (18.9.) o nezávislost Skotska. Už půl roku probíhá mediální střelba mezi nacionalisty a unionisty, už půl roku po sobě odpůrci vrhají verbální koktejly argumentů stejně iracionálních, jako odhady a rizika budoucí stavby státu.

Od vzniku regionálního parlamentu (1999), který věnoval národu edinburský rodák a premiér Anthony „Tony“ Blair, aby zastavil skotský nacionalismus, narůstala obliba národovců podle známého historického receptu – od autonomie k nezávislosti – a představa samostatného Skotska, ještě nedávno tak absurdní, získala respekt. A když dostala národní strana ve sněmu většinu (2011), byl plebiscit jen otázkou času.

Angličany představa odtržení Skotska velmi trápí. Pravděpodobná ztráta celé třetiny území s rozlohou České republiky je psychologická rána Velké Británii, nemluvě o mezinárodní prestiži, přestože odchod 5 milionů občanů (z 62 milionů) tolik neznamená a kulturní i obchodní vztahy budou pokračovat v těsné sounáležitosti. Na řadě by mohl být Wales. Ostatně je to nefér, říkají Angličané, vždyť britská národnost nebyla nikdy tak umělá jako čechoslovakismus. Skoty jsme uznávali a ctili a politickou unii předcházela personální (dynastická) unie (1603) a byl to skotský král Jakub VI., kdo dosedl na anglický trůn, a nikoli opačně. Skotové se na kulturním a imperiálním rozmachu Británie podíleli relativně vyšší mírou a protože si udrželi vlastní školství a jurisdikci, udrželi si i silné národní povědomí posílené romantickým básníky a neméně romantickými historickými romány Waltra Scotta, nejoblíbenějšího autora anglického jazyka všech dob.

Proč nevznikl separatismus v časech, kdy se v Evropě prosazoval národní stát, ptal jsem se svého skotského profesora, když se do parlamentu poprvé dostali poslanci za skotskou stranu. „Byla to skvělá firma,“ odpověděl nostalgicky.

To bylo ovšem dávno. Už v roce Maastrichtské smlouvy (1992) si ekonomický dějepisec Alan Milward proféticky všiml, že úsilí EU o integraci vyvolá v život nacionalismus (evropskou integrací k národnímu státu). Kořeny národů jsou hluboké a pocit sounáležitost je lék na odosobněný individualismus a globalizaci i předpokladem demokracie. Úspěch národních stran v Evropě přes nemalé rozdíly regionálního charakteru mají společného jmenovatele. Proti mlhavé mystice splynutí nabízejí spolupráci a konkurenci národních států. Některé většinou marginální jsou jistě xenofobní, ale ty relativně velké nikoli (Dánsko, Francie, Anglie), i když reagují na ohrožení národní identity přílivem přistěhovalců. (Skotsko a Katálánie patří do zvláštní kategorie, protože se nacházejí teprve ve stadiu úsilí o stát a Evropská unie je zatím netrápí). Sociální demokraté je paradoxně považují za extrémní pravici, ačkoli se až na malé konzervativní výjimky vymezují výrazně nalevo, jsou antiglobální a protekcionistické. Národní ve Francii znamená starou cestu socialistů k znárodňování klíčových firem nebo přinejmenším posílení státního vlivu na ekonomii. I skotská národní strana slibuje vedle národní emancipace především větší sociální egalitarismus. Za jedinou vadu Anglie (včetně levicových vlád skotských premiérů), považují hlubokou společenskou nerovnost. Nezávislé Skotsko rozvine vlajku bratrství.

Skotové jsou uvážliví, a tak nacionalisté nenabízí holuby na báni jako Le Penová (dotace do zemědělství a dvacetiprocentní slevu na energii). Skotsko má vyšší HDP než Anglie a na bezplatnou týdenní péči o předškolní děti, vyšší sociální podporu na bydlení, zvýšení minimální mzdy a penzí jistě má. Kuriozitou bude doživotní garance úřednické židle. Zdravotnictví má zůstat „bezplatné“ (pojištění neporoste). Ve Skotsku se na rozdíl od Anglie neplatí za recept a studenti neplatí školné. Hranice s Anglií nebude, pošta nezdraží, daně nestoupnou.

Zaplatit to mají příjmy z ropy a plynu v Severním moři, snížení firemní daně, jež má přilákat investice, a růst populace (imigrace) i produktivity. Skotové mají vizi Irska, ovšem bez eura a s anglickou librou. Strana slibuje zvýšit životní úroveň o 500 liber na osobu. Vize Skotska jako skandinávského ekonomického tygra.

Britští unionisté, tak jako Češi při rozpadu federace, varují. Nový stát bude drahý. Anglie dotuje každého Skota nezanedbatelnou sumou 1400 liber. Příjmy z ropy a plynu rapidně klesají, státní dluh bude 74 % a ratingové agentury úvěr riskantnímu Skotsku zdraží. Společná měna bez anglické fiskální kontroly nepřipadá v úvahu. To je, jak víme z jižní eurozony, recept na nezaměstnanost a společenskou krizi. Libra by byla totiž pro drahý sociální stát nadhodnocená.

Anglická vláda má pravdu, ale jen statickou. Unionisté se v teplém skotském létě pořádně zapotí. Ještě v lednu vedli o 17 bodů a teď mají na začátku klání snad už jen tři, čtyři procentní body navrch a hlasy za nezávislost přibývají zvláště mezi patnáctiletými s novým právem volit. Sázkové kanceláře ale preferují setrvání a na nezávislosti lze „vydělat“ trojnásobek. Zatím. Tři měsíce je v politice věčnost. Unionisté už nejen straší, slibují už i rozpočtovu svobodu. Co je to ale proti samostatnosti, ta míří do srdce. Z Edinburghu se už rozjíždí celonárodní festival herců, básníků i bardů a po celé zemi začne oslava národnosti bez nejmenší zášti proti Angličanům. Skotové si dokonce ponechají královnu.

Je kouzlem nechtěného, že vůdce patriotů ani netuší, jakou má pravdu.

Ztráta dotací půjde Skotům tak jako Slovákům k duhu. Stačí zalistovat v díle skotského zakladatele ekonomiky Adama Smithe. „Jestliže část vládních výdajů přichází zvenčí, lidé se tomu přízpůsobují,“ proto Skotsko už celá desetiletí volí jen socialisty. Jakmile však bude muset hospodařit za své, výkonnost státu i hospodářství jistě stoupne a sociální rozmařilost půjde stranou. Nezávislost nemusí znamenat úpadek.

Týždeň, 23. 6. 2014