Hlavní vyjednavač odchodu Velké Británie z EU David Davis na svoji funkci rezignoval. Jedna z hlavních tváří kampaně „Odejít“ a jeden z vlivných členů britské Konzervativní strany se tak rozhodl poté, co své názory před britskou premiérkou označil za „neměnné“, a poté, co se k nejnovější britské vyjednávací pozici vyjádřil jako k postoji, který „v nejlepším pozici britského parlamentu neprospívá, nejspíš ji ale oslabuje … a dosažení britských nadějí plynoucích z výsledků referenda činí stále méně pravděpodobnější.“ Vzápětí se k jeho rozhodnutí přidala i další z populárních tváří brexitu – (přestože ve své funkci sporný) ministr zahraničí Boris Johnson, a je téměř jisté, že tato rozhodnutí byla učiněna s domluvenou (či tichou) podporou euroskeptického křídla konzervativců v tamní dolní komoře parlamentu.

Jaké cíle aktéři sledují, prozatím nevíme. Je možné, že se názory premiérky Mayové na výsledky vyjednávání s EU dostaly do tak příkrého rozporu s názory významné části konzervativců a jejich voličů, že její setrvání ve funkci již není únosné. Je možné, že Mayová přestala skrývat vlastní nechuť opustit EU natolik, že se ona a část jejího „antibrexitovského“ vládního týmu stali „národním“ nebezpečím pro dosažení cílů, pro který většina Britů v roce 2016 hlasovala. Je tak možné, že vyvolání vládní krize bylo jednou (ne-li jedinou) možností a nadějí pro (snad) pozitivní zvrat.

Jisté je však to, že z celkového vývoje mají největší radost politické elity „kontinentální“ EU. Chaos, nejistota, rozhádání, vyvolání společenské nejistoty, pocitů rozkladu a neklidu na britské politické scéně i v britské společnosti jsou přesně těmi důsledky, které politické elity Bruselu a dalších evropských metropolí pro své další přežití potřebovaly. Vůbec ne kvůli Británii samotné. Kvůli těm „kontinentálním rebelům“.

Potřebovaly vlastním „odbojným“ a k odcházení z EU „náchylným“ politickým formacím v jiných členských zemích EU a jejich voličům dokázat, že něco takového jako „exit z EU“ je fakticky nemožné. Když to nedokážou vždy „antievropští“ Britové obývající ostrov „za mořem“, které silněji než s Kontinentem pojí jazykové vazby se zbytkem světa mimo Evropu a kteří mohou srdnatěji těžit z historických vazeb Commonwealthu, než z vazeb s německou Evropou, nedokážete to ani vy: Rakušané, Češi, Poláci, Nizozemci, Italové nebo Francouzi.

Věc ale není tak jednoznačná, jak se zdá. Britové se od počátku dopouštěli osudových a slabošských chyb. Bezprostředně poté, co vyhráli zastánci odchodu z EU, se všichni nepochopitelně „sbalili“ a z politické scény zmizeli. Neprokázali tak nic jiného, než že v kladný výsledek referenda snad ani nevěřili, že neměli žádný další konstruktivní a rozhodný plán, jak postupovat, a zejména – neměli ve svém čele odhodlanou přesvědčivou a srozumitelnou postavu vůdce. Jejich místa hbitě a politicky zručně obsadili ti, kteří v nejlepším případě nebyli „ani ryba, ani rak“ (jako například Theresa Mayová).

Prozatímní britská zkušenost je pro nás všechny, kteří si přejeme rozhodnou a zásadní změnu současného evropského integračního modelu, hořkým a smutným - ale poučením.

Z posledního vývoje se zdá velmi pravděpodobné, že země jako Česká republika, neměnně kotvící ve středoevropském prostoru a ekonomicky osudově vázaná zejména na Německo, dnes nemůže ve všech svých vnitřních i vnějších souvislostech na cokoliv jako „czexit“ ani pomýšlet.

A přesto, i ve světle britského tápání, se nabízí mnohé k zapamatování. Malověrnost sice není na místě, avšak jedna pravda z „brexitu-nebrexitu“ je zjevná: absence silných přesvědčivých a před veřejností vybudovaných vůdců, jasných srozumitelných důvodů, proč i jak se rozhodnout - a zejména kam jít - jsou v boji s dnešní agresivní EU příčinou prohry dříve, než snad zápas vůbec začal.