Přes množství unijních iniciativ nevidíme, že na jejich konci hrozí likvidace národních států

Na první pohled bizarními zprávami s evropskou tematikou jsme v posledních týdnech více než dostatečně zásobeni. Není to věc nová, naopak, zažíváme ji dlouhodobě a s poměrně železnou pravidelností. Jen její intenzita se zdá v posledních týdnech vyšší než kdykoliv jindy. Jsme ale ještě vůbec schopni a ochotni pod touto záplavou nejrůznějších evropských iniciativ, návrhů a nových směrnic dohlédnout jejich dopady na naše životy? Nestali jsme se kvůli jejich množství imunní k tomu, o nich kriticky přemýšlet? A jsme schopni je neposuzovat parciálně, ale vidět je jako součást směru, kterým se evropský integrační proces v současnosti ubírá?

Rozšiřování prostoru pro morální hazard

Jsem přesvědčen a obávám se, že si musíme odpovědět záporně. Jinak bychom nemohli s takovou lehkostí, bez hlubší debaty a odporu akceptovat taková témata, jako je například návrh na vznik bankovní unie, Nobelova cena míru pro EU nebo nová směrnice o povinném podílu žen v řídicích orgánech soukromých společností.

Tak například zmíněná bankovní unie nám je podávána jako lék k řešení a prevenci finančních potíží bank v evropských zemích. Přitom tím, že mimo jiné chystá zapojení národního systému pojištění vkladů do řešení problémů v jiných státech, jen motivuje k pokračování neodpovědného chování majitelů problémových bank i investorů. Nejde o nic jiného než o rozšiřování prostoru pro morální hazard a transfery peněz ze zemí se zdravým bankovním systémem (jaký má například Česko) do zemí s bankami v problémech. Neznamená to ve svém důsledku nic jiného než vznik fiskální unie. Přejeme si to a slyšíme o tom hlubší debatu než na úrovni několika specializovaných ekonomů?

Místo toho část evropských nadšenců oslavuje Nobelovu cenu míru pro EU, která jí byla udělena v době, kdy antagonismy a tenze mezi evropskými národy dosahují vrcholu za posledních několik desítek let. Na jedné straně solidně hospodařící a nezadlužené severské státy dotují předlužené a před bankrotem stojící země, které za tyto transfery realizují politiku vycházející z představ darujících, nikoliv občanů. Akceptovatelnost tohoto postupu klesá přirozeně na obou stranách, o čemž se německá kancléřka Angela Merkelová mohla přesvědčit při své poslední návštěvě Řecka, kde ji dav vítal nikoliv zrovna politicky korektním způsobem. Evropa skutečně zažívá jedno z nejdelších období míru, ten je ale zásluhou dobrovolné spolupráce a obchodu mezi jednotlivými evropskými národy. Naopak příliš hluboká integrace a snaha národní státy likvidovat ukazují, že na to jsou jejich občané citliví, a pokud mají pocit diktátu, dokážou to dát docela hlasitě najevo.

Méně individuální svobody, více Evropy

Přesto jsou evropské elity přesvědčeny, že musí šířit dobro "děj se co děj". A tak přicházejí se směrnicí, která stanovuje povinné kvóty pro zastoupení žen v řídicích orgánech soukromých společností. Úspěšné ženy to samozřejmě nepotřebují a v konečné fázi je to spíše poškodí. Zatímco dnes mohou automaticky prezentovat svůj úspěch jako výsledek píle, intelektu a schopností, napříště budou muset přesvědčovat, že je jejich úspěch zasloužený, a nikoliv zajištěný prostřednictvím evropské regulace. Méně se pak už komentuje to, že jde o poměrně brutální zásah do vlastnického práva, tedy institutu, na kterém vyrostlo bohatství naší civilizace. Vlastník soukromé firmy si už nebude moci dobrovolně vybírat své zaměstnance podle vlastního uvážení, odteď už bude jeho svobodná volba zúžena. Argument, že jen hloupý vlastník firmy by diskriminoval podle pohlaví a raději zaměstnal méně schopného muže než schopnou ženu – protože by tím poškozoval sám sebe a pomáhal konkurenci – nestačí. Evropský byrokrat či politik ví zřejmě lépe, co je pro vlastníka firmy výhodnější. Evropská unie poslední týdny bezesporu nežije jen těmito tématy. Ta ale poměrně jasně ukazují, kam celý integrační proces už dlouhou dobu směřuje. Jde o směr, který znamená méně prostoru pro individuální svobodu a odpovědnost jednotlivce a větší vliv pro politické elity, a to nikoliv elity národní, ale evropské. Jde o směr, který chce oslabit a zlikvidovat národní státy a riskuje tím konflikty, které jsme na našem kontinentu dlouho nezažili. Jde i o směr, který se dostal do slepé uličky, a řada navrhovaných opatření je realizována jen pro jeho záchranu a udržení bez jakékoliv úvahy o přínosech či nákladech pro jednotlivé členské státy a jejich občany. Původní integrační kroky ve směru dobrovolné spolupráce, otevírání se, hlubší ekonomické kooperace vystřídal směr jiný. Jsme schopni ho ještě vnímat?

LN, 23.11.2012

Autor je výkonný ředitel CEP, poradce prezidenta republiky