Je pozoruhodné, že česká média přešla téměř kolektivním mlčením úterní večerní koaliční schůzku (s výjimkou již tradičního „čunkobraní“, jak tomu dnes říkají sami lidovci). Na ní totiž bylo formulováno šest zásad vládního postoje k nadcházejícím jednáním o institucionální reformě EU, resp. nové evropské smlouvě (pod čímž si německé předsednictví ovšem představuje pokus o oživení tzv. euroústavy). Dohodnuté postuláty představují přitom průlomovou změnu oproti dosavadní evropské politice pasivity a přikyvování za vlád Špidly, Grosse a Paroubka. Jde naopak o aktivní a realistický příspěvek do diskuse o budoucím uspořádání EU. Shrňme stručně, co je jeho jádrem :

1. Nová smlouva nebude obsahovat žádné kvaziústavní symboly a reference (tedy např. termín ústava či název funkce ministr zahraničních věcí EU).
Je to logické – půjde o mezinárodní smlouvu, nikoliv o ústavní dokument státu, kterým EU není. Proto nechť si tato smlouva také nehraje na něco, čím není.

2. Nová smlouva nezhorší ani pozici ani rozhodovací a hlasovací sílu ČR v institucích EU oproti stávajícímu stavu.
Jde o jasnou narážku na dříve popíranou, dnes již konečně přiznávanou skutečnost – totiž že plánovaná změna systému QMV (hlasování kvalifikovanou většinou) v Evropské radě v původním návrhu euroústavy oslabovala země velikosti ČR ve srovnání se současnou smlouvou z Nice a naopak výrazně nahrávala čtyřce nejsilnějších zemí EU, zejména Německu. Je dodnes nepochopitelné, jak s tím mohla Špidlova vláda souhlasit, když za tento ústupek nic neobdržela.

3. Nová smlouva lépe vymezí rozdělení kompetencí a jejich přesunů mezi úrovní EU a úrovní národních států.
Zde se poprvé objevuje zmínka o oboustranné flexibilitě, která by se mohla stát jedním z významných českých příspěvků k novému uspořádání EU, protože by konečně zavedla princip flexibilní („vícerychlostní“) integrace, umožňující různým skupinám států integrovat se do různých úrovní dle své vlastní vůle a priorit, místo jednosměrné a jednorychlostní integrace pro všechny.

4. Část II stávajícího návrhu euroústavy (Charta základních práv a svobod) bude nahrazena odkazem na Evropskou konvenci na ochranu lidských práv a základních svobod.
Zde jde o pojistku proti možnému pronikání evropské legislativy do výlučných oblastí národní jurisdikce (pracovní, sociální právo, penzijní, zdravotní systémy), což by hrozilo v případě právní závaznosti zmíněné Charty a jejího závazného výkladu cestou judikátů Evropského soudního dvora.

5. Nová smlouva umožní další rozšiřování EU při jasně definovaných pravidlech, zahrnujících kodaňská kritéria.
To je zřetelný požadavek, aby rozšiřování EU neskončilo poslední vlnou 12 států z roku 2004, ale mohlo i v budoucnu pokračovat.

6. Je v zájmu ČR dokončit jednání před rokem 2009.
Zde hájíme své budoucí předsednictví EU v první polovině roku 2009 – pokud bychom se totiž museli zabývat dokončováním kontroverzního tématu institucionální reformy, mohla by tato pro nás historická a unikátní příležitost zůstat promarněna.

Jedná se o logický, srozumitelný a promyšlený soubor požadavků na nové smluvní uspořádání EU. Samozřejmě nebude lehké jej prosadit v plné šíři, budou následovat tvrdé střety u jednacího stolu. Ti, kdo v ústavní smlouvě získali téměř zadarmo „nová území“ (zejména Německo), nebudou chtít se jich vzdát a ustoupit z již dosaženého stavu. Čeští vyjednavači ale získali touto dohodou solidní a silný mandát pro jednání. Na takovou vlastní výchozí pozici se předchozí vlády bohužel nikdy nezmohly. Jen slepě papouškovaly zvenčí převzaté modely EU bez ohledu na zájmy ČR a ústy pánů Paroubka, Zaorálka a spol. v tom bohužel pokračují dodnes. Atmosféra v EU, ale i v ČR se naštěstí změnila. Heslem doby už není zalíbit se za každou cenu a proto srazit paty a držet pusu, ale vydobýt si respekt vlastními návrhy, věcnými argumenty a vytrvalou důsledností.

Autor, europoslanec, je jedním ze dvou českých vyjednavačů