Ačkoli vítězství ruské armády je v Abcházii pravděpodobné tak jako v Jižní Osetii, splňuje pouze polovinu nutného k celkovému triumfu. Rozhodující budou následná jednání za diplomatickými stoly. A ta dopředu jasného vítěze a poraženého nemají.

Gruzíni vstupují do dialogu s Rusy posíleni náklonností Spojených států, které si (a s nimi i další členové NATO) uvědomují, jak hodně je pro ně Saakašvili v čele Gruzie nepostradatelný, a proto se nevyhnou též jiným výrazům podpory než jsou přátelské návštěvy a benevolentní vztah k ne vždy demokratickým praktikám, kterými se odchovanec vybraných západních univerzit drží na vrcholu moci.

S nabídkou ke vstupu do NATO již nelze otálet. Z toho, jak ruská strana s pozastavením bojových akcí váhá, je patrné, že bránit své v Gruzii žijící občany je pro ni méně významnou z priorit. Tu ústřední představuje zamezení pronikání euroatlantického vlivu na Kavkaz, kde Rusku znemožňuje kontrolu nad bývalými sovětskými republikami.

Česká republika dodnes žije z wilsonovského idealismu, který stavěl demokracii a právo na sebeurčení nade vše. V tomto duchu Gruzínům patří právo vstoupit jako plnohodnotný člen do NATO a Osetinci s Abcházci naopak smí vyhlásit svou mezinárodně uznanou samostatnost, případně se sloučit s Ruskem. I přes územní okleštění tedy mohou být paradoxně v Tbilisi přesvědčenější o svém vítězství než v Moskvě.

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského