Celosvětová hospodářská a finanční krize, přerušení dodávek plynu z Východu, válka v Gaze, předsedající zemí EU menší stát a ještě k tomu nováček. Tak by se dala shrnout nejaktuálnější témata, která nemilosrdně prověřují funkčnost Evropské unie. Bohužel je nutno konstatovat, že výsledek je s bídou dostatečný, i když přímo debaklem jej spravedlivě nazvat nelze. Snad jen díky shodám okolností nebo ze setrvačnosti se některé problémy jakž takž daří řešit. K úloze velmoci, za niž by se Evropa ráda považovala, však má její konání velmi daleko.

V této situaci je snadné kritizovat kdeco a kdekoho. Ostatně na nezájem kritiků si EU rozhodně nikdy nemohla stěžovat, jenomže v klidnějších dobách bylo snazší výtky bagatelizovat. Současná politická a ekonomická situace přece jen (snad) umožní nalézt slabá místa ve fungování Unie a možná i něco změnit. Podmínkou ovšem je, že by se politická reprezentace EU musela chovat zodpovědně. Což podle dosavadních zkušeností není zdaleka samozřejmé.

Mezi kritickými hlasy, byť jakkoli oprávněnými, lze jenom málokdy najít konstruktivní tón. I když dokážeme zcela přesně pojmenovat určitý nedostatek, neznamená to, že víme, jak jej napravit nebo jak danou situaci řešit.

K tomu, aby se Evropa stala velmocí (stojí-li o to), bude nepochybně nutné mnohé změnit. Tento text je pouhou úvahou o tom, jak by se Evropská unie mohla stát funkčnější. Domnívám se, že EU je nejslabší tam, kde odmítá standardní, desítkami a stovkami let prověřená řešení a snaží se být inovativní. Právě novým řešením se ve své úvaze pokusím důsledně vyhnout. A sen co nejvíce zestručnit – vždyť sny bývají krátké.

Politické uspořádání

Když nahlédnete na portál EU, nejtristnější větou ve výkladu Evropa v kostce je hned první věta, cituji: Evropa je ... jedinečné hospodářské a politické partnerství 27 demokratických zemí Evropy. Bohužel, jedinečné a nestandardní. Zato o kousek dál naleznete doporučení, že problémy je třeba řešit prostřednictvím nevládních organizací, neboť „... v politických otázkách poskytují EU poradenství“, stojí zde doslova. Škoda, že se představitelé EU s nimi neporadili, když do Evropy přestal proudit plyn.

Henry Kissinger si kdysi postěžoval, že chce-li něco řešit s Evropou, nikdy neví, komu má zavolat. Měl by volat Barrosovi? Topolánkovi? Szarkozymu? Nejlépe snad rovnou Putinovi. Nejhorší na tom je, že by takového představitele nenašel ani na zmíněném portálu, alespoň ne snadno – rozhodně nikoli na úvodních stránkách. Jasnému popisu mocenské struktury se EU vyhýbá jako čert kříži.

Evropské unii chybí demokraticky zvolený představitel, který by disponoval výkonnou mocí prezidenta nebo premiéra běžnou ve standardních demokraciích. Aby světoví politici věděli, komu mohou do Evropy volat. Rozhodně pravidelné střídání hlav států v předsednictví je jedním z nejnešťastnějších řešení – je však nutno uznat, že je jedinečné.

Zastoupení

Je asi škoda, že se EU nesnaží převzít některý osvědčený model zastupitelských orgánů, například Spojených států amerických, jakkoli by to bylo složité a zdlouhavé. Nejen v USA se osvědčil dvoukomorový parlamentní systém, přičemž (například) počet poslanců v jedné komoře by byl odvozený od počtu obyvatel, zatímco ve druhé komoře by měl každý stát stejný počet zástupců. Stěží by bylo možné zajistit vyšší legitimitu rozhodnutím, jež by podléhala schválení obou sněmoven. Naopak protichůdné postoje takto definovaných komor by nejspíš signalizovaly buď pokus o dominanci velkých států nebo kverulantství států malých.

Měna

Co se týká společné měny, přes všechny výhrady k euru je společná měna asi nutná. Na národní měny je nejspíš potřeba zapomenout, jakkoli mohou být dočasně výhodné. Společné měně by ovšem bylo nutné podřídit národní rozpočty, resp. jasně definovat jejich pravidla a vztah k rozpočtu evropskému.

Obrana

Chce-li být Evropa velmocí a světovým hráčem, obrana by jednoznačně měla být celoevropskou záležitostí s minimálními rozhodovacími pravomocemi členských zemí Unie. Aby se nestalo, že některý stát překvapí všechny ostatní například odvoláním svých jednotek z místa horkého konfliktu z malicherných důvodů. NATO by mělo mít jen jednoho evropského člena: Evropu.

Legislativa, daně

Jen z předchozích tří odstavců je jasné, jak zásadní změny by vyžadovalo legislativní uspořádání EU a daňový systém. Přesto, že by tyto změny byly během na velice dlouhou trať, Evropa by se k němu měla odhodlat.

Konec snu

Mnoho věcí v EU nepochybně funguje k naší spokojenosti. Jsou to zejména ty oblasti, jejichž existenci si ani neuvědomujeme – právě to je důkazem, že jsou v pořádku. V některých oblastech by mohlo docházet k postupným změnám: věda, školství, zdravotnictví, místní samospráva, přistěhovalectví atd. atd., ale tyto záležitosti nejsou naléhavé a lze jim ponechat přirozený průběh.

Evropská unie je zralá ke zcela zásadním reformám, avšak prozatím spíš technicky než mentálně. Nevíme, kolik krizí, a jak velkých, ještě bude muset přijít, aby si to uvědomila. V každém případě by potřebovala ústavu, zcela jinou než Lisabonská smlouva a její předchůdkyně, která by se měla tvořit pod dohledem všech zemí a politiků, kteří k tomu mají mandát. Určitě by nevznikla dříve než za 5 – 8 let. Pokud by vznikala za celoevropského dobrovolného konsenzu, asi by nebyl problém, aby byla demokratickým způsobem všemi státy přijata. Hlavně by neměla být inovativní. Do té doby bychom jenom mohli doufat, že se nestaneme hříčkou globálního oteplování, třeskutých mrazů a světového vývoje, který nedokážeme ovlivnit.

Evropa by se měla vrátit k tomu, čeho sama byla kdysi kolébkou, totiž k demokracii.