Chystám se v nejbližších dnech na cestu do Švédska, což se neobejde bez čtyřnásobného překročení dánské hranice, dvakrát tam, dvakrát zpátky. A Dánové, běda, běda, obnovili hraniční kontroly, Schengen sem, Schengen tam. Už jako bych to viděl: ukažte papíry, vystupte si, otevřte kufr, co to tam máte, kam to vezete… ó, jak jsem si liboval, že jsme chválabohu nechali aspoň my v Evropě tyhle opičky za sebou, a ono houby. Lidé, co denně jezdí přes řečenou hranici do práce – a není jich málo – sice hlásí, že žádnou změnu dohromady nepozorují, rozhodně žádné zdržování nebo sekýrování, ale co jeden ví. Však se také Evropou rozlehla vlna prostestů, politici všech barev a partají viní kodaňskou vládu z populismu a tisk na ní nenechá nit suchou, no, snad si to ti Dánové ještě rozmyslí, než začnu nakládat auto.

Jenže to už začal stejný a ještě větší tanec na jižním konci kontinentu: jak zrovna tadyhle čtu, vlna revolucí v arabském světě vyhnala z domovů statisíce lidí a všichni by teď rádi k nám do Evropy. Což, jak známo, jde nejlíp přes Itálii; a Taliáni, taky samý populista, to že ne, a to že radši obnoví hraniční kontroly. Vedle ve Francii se toho hned chytil populista Sarkozy, a… zbláznila se ta naše Evropa? Máme tu opravdu jakousi vzpouru proti volnosti, jak o ní velmi poučně píše 21. číslo týdeníku Respekt? Jestli ano, čí vzpouru? Nějakých vlád, co se jim zalíbilo v populismu? Co jest populismus? A co je vůbec míněno tou volností?

Snad by bylo užitečné se nejdřív podívat, co říká té mele nejen tisk a osoby politické, nýbrž i obecný lid, než se jmeme vztyčovat karatelský ukazovák. A hle, z výsledků internetového průzkumu vyplývá, že kdyby měl do ostrahy či neostrahy svých hranic co mluvit obecný lid třeba u nás v Německu, hlasoval by ze 72% pro obnovení ostrahy hranic nejen dánských, nýbrž tak vůbec a všeobecně a některých obzvlášť. To už stojí za zamyšlení. Je-li Německo ze tří čtvrtin zalidněno samými populisty a jinde tomu není příliš jinak, někde musí být ve výpočtech chyba. Kde? A jaká? Snad abychom si pročistili frázemi zaplevelený slovník: není žádného populismu. Jsou jen reálné, z reálných příčin vyplynuvší obavy, jež možná nesdílejí vyšší politické kruhy a intelektuální idealisté, ale naštvaný lid ano. Lze ostatně předpokládat, že kdyby se intelektuální idealista takhle jednoho rána probudiv zjistil, že mu chybí na baráku měděné okapy a ze hřbitova zmizela mosazná urna s babiččiným popelem, byl by naštvaný taky. Kdoví, jestli by se dokonce nestal i populistou, avšak konec legrace.

Chci na tomto místě zdůraznit, že navzdory všemu pokládám schengenskou dohodu za dobrý, užitečný projekt; nerad bych se vracel do dob, kdy jsem býval na každé hranici nedůvěřivě kontrolován, prošacováván a za potenciálního zákona přestupce pokládán. Rovněž občanem jedné ze zemí Evropské unie jsem navzdory všem nedomyšlenostem toho spolku rád; nemyslím si, že je bruselské panstvo banda pošuků, kdežto berlínské vší státnické moudrosti futrál, o pražském raději pomlčiv. A pokud mi něco vadí na Dánsku, je to skutečnost, že buď se jím pokaždé musím prohnat bez zastávky na kafe napití, nebo hned běžet a měnit eura za dánské koruny, které mi pak obvykle zůstanou nedotčené v kapse, ne, i za to zatracované euro jsem rád. Jenže, ano, jenže je tady ta výše zmíněná chyba ve výpočtu, či spíš celé klubko chyb. Ukažme si na některé.

Jak jsem byl informován, chodí to teď na dánské hranici takhle: auta projíždějí zvolněným tempem kolem uniformovaného strážce, ten do každého zběžně nakoukne a odmávne. Až kdyby spatřil partu figur, o nichž je možno si myslet své, káže zastavit a otevřít kufr, nejsou-li v něm například ty měděné okapy. Chyba se vloudila do schengenské smlouvy, jak ji roku 1995 sesumírovali evropští přednostové: měli tenkrát za to, že gaunery netřeba odchytávat na hranicích, když je lze díky moderní technice sledovat a dopadnout kdekoliv na celém území. Měli přitom na mysli gaunery velké a největší, teroristy, pašeráky drog a podobnou společnost, již s určitými výhradami takto potírat lze. A to byl nejméně z poloviny omyl; nejsou to bossové mezinárodních mafií, kdo běžnému občánkovi zcela bezprostředně pije krev, nýbrž nižší zlodějská pakáž. Když nemůže nechat kolo jen tak opřené o zeď, jak býval zvyklý, když musí všechno hlídat jako četník, všude tajné zámky a poplašná zařízení instalovat a ono se mu stejně každou chvíli něco ztratí, když si nemůže zajít do kostela porozjímat, protože je kvůli krádežím skoro trvale zavřený, když si musí rozmyslet večerní procházku v parku, aby se vyhnul nemilým setkáním… to už je pořádný kus osobní svobody, o niž ho připravuje zločinecká sebranka, byť i drobná. Sebranka, abychom byli adresní, ponejvíc původu východního, vyhrnuvší se po velkorysém otevření hranic a kradoucí co není přibité a nezřídka i co je. Přeplavuje-li se zlodějský mor navíc do Dánska, země tradičně bezpečné, kde se donedávna dveře nezamykaly a co kde člověk nechal ležet, to tam zase našel… nu, nedivme se, že se z lidí stávají populisté a žádají o něco méně volnosti pro každého všiváka.

Na jižním okraji Evropy je to jiné: tam není příčinou volání po hraničních kontrolách nenechavá pakáž, nýbrž zmíněné již statisíce lidí prchající z muslimských zemí severní Afriky. Nu, sám jsem tak kdysi prchal ze zubožené, bláznivou ideologií rozvrácené vlasti, takže bych měl mít pochopení. Ale jaksi mám potíž je v sobě najít. Probíhá prý, jak se nestačí radovat západní tisk, v oněch zemích demokratická revoluce… nu, i v zemi české cosi takového ne tak dávno probíhalo, pakli si dobře vzpomínám. Jenže z ní nikdo neutíkal, naopak se mnohý uprchlík pln naděje vracel; a my ostatní, kteří jsme se k návratu neodhodlali, jsme horlivou účast projevovali, pomoc radou i penězi nabízeli… řekl by člověk, že když byla tyranie chválabohu svržena, lidé by měli spíš zůstávat a díla obnovy se chápat, nežli brát roha. Divné. A když jsme kdysi v temnu komunistických let s exulantským ranečkem na svobodný Západ přicházeli, nikdo proti nám ochranné ploty nestavěl, úřední naschvály nevymýšlel, ale byli jsme i bez všech Schengenů vlídně a věcně přijati… co se zvrtlo během toho času, že je tomu dnes naopak?

Inu co. Nepředcházela nás pověst věčných almužníků, kteří přijdou, tady mě máte, nic neumím, k ničemu nejsem, nic jsem se nenaučil ani naučit nemíním, starejte se o mě, živte mě, a když se nepostaráte dobře, budu se zlobit, demonstrovat, uprchlické baráky zapalovat. V krátké době jsme se začlenili do společnosti, ničím než s počáteční výjimkou klopotné řeči z ní nevyčnívali, hledali a našli jsme práci, žili za své, neosobovali jsme si zvláštní zacházení, nepřicházeli jsme plní představ o víře jediné, správné a všemu nadřazené, jejímiž jsme výlučnými vlastníky a starousedlíci jsou povinni ji včetně všech podivností a nechutností respektovat… Zajisté se mezi námi našli i vyžírkové a podfukáři; tvořili však jen nepatrné procento exilové obce. A zajisté se v oněch statisících muslimských uprchlíků najdou i lidé dělní, zemi příchodu užiteční, na sociální pokladny nespoléhající a s příkazy víry Prorokovy to tak smrtelně neberoucí; bohužel i oni představují jen nevelkou část uprchlické vlny. I nedivme se. Nedivme se, že přišelce zpoza moře nikdo nechce. Že se může Evropská unie umluvit a kvót urozdělovat; i kdyby k nim přivolily humanitou prodchnuté vlády, lid obecný a daně platící poví: houby, vládo! Houby, šlechetní nabadatelé! To, prosím, není rasismus, ani xenofobie, ani populismus, aniž kterýkoliv jiný šeredný –ismus, to je zkušenost. Je-li dobrá, není překážek. Je-li nevalná, je i přijetí uprchlíkovo nevalné. Jak prosté.

Věk pokroku a demokracie přinesl mnoho krásných zásad, nevedoucích nicméně ve všech případech k zamýšlenému blahu. Jednou z nich je zásada rovnosti… což, ta by ještě obstála před soudem dějin, ale horliví duchové se s ní nespokojili a přehnali ji k zásadě stejnosti. Stejnosti všech se všemi, za všech okolností, po všech rovnoběžkách a polednících. Ultimativně je vyžadováno nevidět zjevné rozdíly jak mezi jednotlivci, tak mezi lidskými plemeny, kulturami, národy a pronárody, pokládat je za nepopsaný kus papíru, na němž teprve ruka osvíceného inženýra lidských duší vytvoří něco jako charakter, je-li taková věc vůbec žádána. A ono to nefunguje, jak na všech stranách patrno, ale nerado přijímáno. Narodil-li se kdo s geny gaunera, lze – ne vždy – gaunerské sklony hrozbou či trestem upozadit, na anděla ho ale nepřevychováš, jakkoli mají tvůrcové nových světů, nových člověků a jiných takových chimér představu nepopsaných papírů velmi rádi. O lidských plemenech, kulturách atd. platí totéž, a snad ještě zvýšenou mírou. Dospěla-li která z odrůd člověčenstva vývojem desetitisíců let ze společnosti původně pastevecké, nesející, nesklízející a s obživou zítřka si hlavy nelámající, do stavu bídy a zaostalosti, z nějž není jiné cesty než útěkem do blaženého světa nevěřících, obtížně lze čekat, že se v něm adaptuje, prozíravou práci pro zdar budoucnosti za svou přijme; takový proces vyžaduje tisíciletí povlovné proměny, ne škrt ouředního pera. Je-li ke všemu neštěstí napojena vírou ve vlastní výtečnost, v majetnictví Pravdy jediné, všem jiným nadřazené, jakou se domnívají být obdařeni synové Prorokovi, může to dopadnout jen dvojím způsobem: bídně, nebo ještě hůř. A všechno ostatní jsou iluze, pohádky, krásné, možná ušlechtilé, ale plané, kdo se jimi kojí, blázen jest a s plody bláznovství svého shledá se tak jistě, jako je na světě jistého máloco.

Pročež, abychom se vrátili k začátku: schengenské dohody nám nadělily volnost pohybu po vší Evropě z konce na konec, a Pánbůh zaplať za to. Jsou však i svobody, jež se malým skluzem změní v sakramentskou nesvobodu, nedáme-li si dost dobrý pozor, kupříkladu svoboda volného pohybu všech stejným dílem včetně lumpů, kradláků, podvodníků a jiných té čeledi. Není-li proti takto pojaté volnosti zakročeno, snadno se stane, že budeme my, počestní naivkové, nakonec sedět v dobrovolném kriminále a oni, mazaní, bezohlední a ve všem všudy volní, se nám budou zvenčí smát. I není proč se pohoršovat nad Dány, že zavedli ty hraniční kontroly; byli jen první v tom, v čem je, toho proroctví se odvážím, chtíc nechtíc a nosem kroutíc bude muset následovat ostatní Evropa. Schengenu tím na kráse neubude, a dokonce ani na té volnosti. Spíš zrozumní, zpoužitelní, kus díla užitečného pro člověka jaký je, ne pro nadzemský ideál.

Co se uprchlických proudů ze zemí zahrady Alláhovy týče, i v tom bude Západu radno ukrotit své milosrdenství, třebaže vím, jak ošklivě zní ta věta. Slitovným převzetím několika tisíc běženců z oblasti jiné, s našimi zásadami neladící kultury… nu, přibude čekatelů na chodbách sociálních úřadů a o něco se ulehčí poplatnickým peněženkám. Problém přelidněnosti blízkovýchodních zemí, z toho vyplývající bídy, drahoty, nezaměstnanosti a k posledku i exodu, tím pochopitelně není vyřešen, ani co by se za nehet vešlo. A otevřít brány celé té uprchlické záplavě, jak k tomu radí citlivé duše… vzhledem k úžasné množivosti zámořských hostí se lze nadít té vyhlídky, že v ní utoneme sami. A tak si vyberme. Buď nám na naší civilizaci nezáleží, neboť jsme si všichni stejni. Nebo nám na ní, odložmež plášť pokrytcův, záleží. Pak ale musíme být ochotni ji hájit, i kdyby měl být přišlápnut palec něčí volnosti, nemohoucí existovat jinak než za cenu volnosti druhých. A jiné volby není.

Hannover, 15. července 2011