Co ukazuje handrkování o rozpočet EU
Lídři států EU se v pátek na unijním rozpočtu nedohodli. Nenašli kompromis mezi „přáteli koheze“ (Španělsko, Portugalsko, Řecko, Polsko, Maďarsko, Česko) a „přáteli úspor“ (Dánsko, Švédsko, Nizozemsko, Rakousko). Že by se jen škorpily dva bloky a remíza znamenala jen odklad problému? To tedy ne. Bylo to spíše první kolo zásadního sporu, který rozhodne – ač je formálně v pozadí – hlavně Německo.
Německo dbá na to, aby působilo jako tmel soudržnosti EU a lokomotiva jejího chodu. Kancléřka Merkelová letos dovrší 15 let mandátu a s jeho blížícím se koncem se bude chtít zapsat do dějin – zanechat odkaz Německu i Unii. Dění na posledním summitu EU lze z této perspektivy číst i následovně: s Merkelovou pomalu končí i éra německé velkorysosti navenek a začíná se prosazovat Německo uplatňující své priority.
Německo formálně nevystupuje jako člen „přátel úspor“, ale jejich uvažování je mu bližší než přístup „přátel koheze“. Ale protože nechce unijní rozpočet bez důvodů oříznout, dává najevo, že penězovod na Východ se má navázat na to, jak postkomunistické státy plní své „domácí úkoly“ v předmětech občanské výchovy či právního státu. Můžeme se přít o to, v čem je příčina. Jestli v tom, že Německu docházejí peníze (ne na běžný provoz, ale na tak ambiciózní projekty, jako je přestavba Evropy na bezuhlíkovou ekonomiku a společnost), nebo zda Německo prosazuje svou vizi světa. Ale jisté je, že tyto myšlenky v Německu sílí.
Jak už bylo řečeno, oficiální Berlín to naplno neříká. Ale považujete-li za součást oficiálního Německa například magazín Der Spiegel (na to by mnozí lidé kývli), za pozornost stojí zásadní text jeho bruselského korespondenta ze summitu:
Orbánovo sací potrubí do rozpočtu EU nazval svůj komentář Peter Müller. V podtitulu svou ideu rozvinul: „Svým rozpočtem EU vykrmuje i své nepřátele. S tím musí být napříště konec.“
Německá velkorysost se kultivovala po tři generace. Spolková republika si užívala i splácela to, čemu se říká mírová dividenda. Stát zničený druhou světovou válkou (kterou Německo rozpoutalo) byl s pomocí USA a EU opět zatažen do hry a k nevídané prosperitě. Proto cítil odpovědnost vyjádřenou slovy kancléře Kohla „sjednocování Evropy je druhou stranou mince sjednoceného Německa“. Leč každá velkorysost navenek může fungovat jen v podmínkách společenského konsenzu doma. (Což ilustruje i Trumpova Amerika coby nevelkorysý stát rozdělené společnosti.)
Dokud domácí společenský konsenzus fungoval, Německo si dovolovalo různé experimenty (reforma trhu práce, vystoupení z jaderné energie, otevření hranic), leč navenek zůstávalo velkorysé. V poslední době se ale domácí konsenzus začíná drolit. Už třeba na otázce: Je AfD příčinou, nebo důsledkem rozdělení společnosti, zhrubnutí debaty, neurózy? Politické i společenské elity AfD odmítají a ostrakizují, ale někdy jsou rády, podaří-li se proti ní vytvořit „kočkopsovou“ většinu (jako teď v Durynsku).
Úhrnem. Je-li společnost rozštěpená, je dobré jí dát najevo, že alespoň v něčem je Německo pevné a konsenzuální. Právě proto se mohou úspory na unijním rozpočtu politicky prodávat jako lekce pro „ušmudlance“ z východu EU.
LN, 24.2.2020