časopis „Zprávy z důlního institutu“ čte málokdo; a to je chyba. V lednu 1999 tam vyšla anotace kandidátské práce na téma „Role nerostných surovin v rámci strategie rozvoje ruské ekonomiky“. Kdyby si ji přečetl Michail Chodorkovskij, asi by dnes neseděl na Sibiři. „V průběhu tržních reforem stát bohužel ztratil kontrolu nad nerostnými zdroji,“ píše autor textu Vladimír Putin. „Nu vot“, Chodorkovskému dnes již není pomoci, ale západní podnikatelé a politici by si měli v Putinově knížce pilně říkat. Její autor totiž podtrhuje, že nerostné suroviny zajišťují nejenom hospodářský rozvoj, ale i mezinárodní pozici Ruska. Slovník, který Putin používá, nenechá čtenáře na pochybách, že to myslí vážně a především: na rozdíl od většiny politiků Putin opravdu dělá to, co říká.

V roce 2004 ruský prezident založil „stabilizační fond“ a do dneška naspořil 108 miliard dolarů. Za slabou čtvrtinu (24 miliard) chce teď Moskva nakoupit akcie mezinárodních koncernů. Ruský shopping se podle ministra financí Alexeje Kudrina bude týkat hlavně ropného a plynárenského průmyslu. No a co na tom? Vladimir Putin chce prostě zúročit peníze, které tryskají ze širé Rusi. Nejenom zúročit, nýbrž také (a nejspíše především) ekonomicko-politicky umocnit. Již teď jsou západní producenti přímo či nepřímo závislí na ruské energii. Noví ruští spolumajitelé západních firem budou moci ovlivňovat podnikatelská rozhodnutí a nádavkem si Moskva může vynutit politické ústupky poukazem na hrozící „poruchy“ dodávek energie. Pravda, Rusko neinvestuje dost do své zastaralé rozvodné sítě a nejvyšší ropné a plynové výnosy jsou prý již za námi. Ale moc bych na to nespoléhal.

Kdo pochopil Putinovu kandidátskou práci, ví, že se ruské holdingy sice mohou jmenovat různě a dělat nejenom do ropy a plynu, ale třeba do letadel, lodí nebo atomové energie; nakonec vždycky slouží politickým účelům. Rusko je proti skutečně tržním ekonomikám ve výhodě, protože se na svobodu a kontrolu moc neohlíží, a může tudíž zacíleně a razantně jednat.

Shrnutí Putinovi kandidátské práce proto nepříjemně připomíná perpetuum mobile na ruské zisky a recept na pozvolné podmaňování Západu. Co s tím? Odstavit auto a přestat topit? Namlouvat si, že jde o čistě ekonomické transakce? Ani jedno ani druhé. To již spíše přijmout ruskou hru a bránit svá strategická průmyslová odvětví; Američané a Francouzi to již dělají. Ale hlavně, přestat se spoléhat na úspory či energii z větrných mlýnků a začít konečně vážně rozvíjet alternativní energie hodné 21. století. A také pozorněji číst ruské klasiky.

(Psáno pro Týden)